Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Muse je vlastně takový hudební ekvivalent Jamese Bonda. Zavedená značka, která si po celou dobu udržuje nějaký vlastní koncept, ale je schopná se vždycky s každým dalším dílem zorientovat v aktuálních trendech a těm se buď přizpůsobit, nebo je vklínit do svého světa. A stejně tak jako každá nová bondovka je filmová událost, kterou je těžké ignorovat, i každé album Muse může jen těžko obejít někdo, kdo se alespoň trochu věnuje aktuálnímu hudebnímu mainstreamu. Doba je teď taková rychlá a podivná a snažit se vyjadřovat k současnosti z jakéhokoli úhlu je ošemetná disciplína s mnoha pastmi. Tvůrci Bonda se rozhodli raději s nějakou redefinicí značky moudře vyčkat, Muse nikoli. Jejich oheň potřeby vyjadřovat se k horkým problémům dneška ze soukromých tryskáčů nevyhasl. A tak tu máme Will of the People.

Prakticky všude se dočtete, že motivem k napsání tohoto alba byla žádost od Warnerů, aby pro ně udělali Muse bestofku. Oni ale že ne, že jim místo toho udělají ”jakoby bestofku, ale s novými písněmi". K tomuhle se dělá PR samo. Kapela si dupla před velkým studiem, že raději fanouškům vytvoří zbrusu nový obsah, než aby recyklovala sama sebe (sic!). Jenže co bývá děti obvykle největším problémem best of desek? Ano, jsou neucelené, často nekoherentní a jednotlivé písně jsou v nich vytržené z kontextu alba, do kterého původně patřily. A všechny tyhle potíže se podařilo věrně přenést i sem. To, že je každý song z úplně jiného vrhu, je pak věc jedna. Věc druhá je, že ty písně jsou zpravidla dost strašný.

Nejsem fanoušek Muse a nebyl jsem jím ani dříve. K tomu mi brání jejich samoúčelná opulentnost budící dojem rockové opery (což je naprosto slepé rameno hudebního vývoje) a hlavně, především, zejména a prvořadě - Bellamyho vokální projev, korunovaný tím ikonickým falsettem. Já nevím, ale mně to zní, jako kdyby ožralej teenager s chřipkou ve čtyři ráno u jukeboxu plačtivě zpíval Cranberries. Bellamyho si dokážu živě představit, jak se oběma rukama opírá o mikrofon a se zavřenýma očima a polopokrčenýma nohama procítěně vyhejkává i Pec nám spadla, dokavaď vám v ruce nepraskne sklenička. Tohle nepůjde. Podíváme se raději, jak jsou na tom samotné skladby.

Já tušil, že tady se nebude asi úplně orat moje hudební pole, ale zase bych nerad, aby si publikum myslelo, že nedokážu ocenit dobrý pop-rock. Vždyť takový Roxette jsem tenhle rok slyšel asi jenom dvacetkrát. Ale tahle deska, tohle Will of the People, to je jak zabavovat lupiči kradené zboží. Ty písně jsou jedna zlodějina za druhou. Titulní song zní jako něco, co dal dohromady někdo, komu hrálo v hlavě Beautiful People od Marilyna Mansona, ale nedokázal to k němu přiřadit, tak si myslel, že mu to vymyslela ta jeho hlava šikovná sama. Když se do toho povědomého refrému pak přidají bicí v naprosto stejném motivu jako právě u Mansonova fláku, tak je jasné, že minimálně bubeník věděl, odkud se krade. Druhý song - Compliance - má pak rozhodně ambici stát se vtíravým ušním červem, protože jeho ústřední klávesová melodie jen lehce variuje nesnesitelnou vanhalenovku Jump. Pro ty, kteří hodlají argumentovat tím, že dobrá melodie se pozná právě tím, že nejde z hlavy, tak jenom uvedu, že nedávno mi hrálo skoro dva týdny v hlavě My jsme přátelé, želví nindžové (pro rakovinu sem).

Třetí píseň - Liberation - je přiznanou reminiscencí na kapelu Queen. Pomineme-li skutečnost, že světu jedni Queen bohatě stačí, nemá tahle patálie jediný důvod k existenci, než aby nám bylo předvedeno, že Muse dokáží věrně zkopírovat nejproslulejší postupy téhle ikonické stadiónové kapely. Song jinak sám o sobě nemá žádné vlastní nohy, na kterých by stál. Další krádež nahlašuji u písně You Make Me Feel Like It's Halloween, jejíž práce s varhanami a vdechujícími dvojhlasy v typickém neurotickém frázování bez uzardění obšlehávají Elfmanův legendární titulní track This Is Halloween z filmu Nightmare Before Christmas. V druhé půlce alba se pak sice frekvence trestných činů trochu uklidní (nebo jsem ty krádeže nepoznal), leč od té první ji odděluje můj osobní favorit desky, a to písnička Ghosts (How Can I Go On). Než se k ní ale dostanu, je třeba se zmínit obecně o textech na této desce.

Když jsem minulý rok recenzoval alba popových monster Grimes (tady) a Billie Eillish (tudlenc), byl jsem vyloženě zavalený informacemi a interpretacemi toho, co znamená ta která půlminuta některé písně, k čemu se váže ten jaký obrat, na jakém základu byl zvolený tenhle hudební postup, nástroj atd. Většinu těchto informací bylo třeba brát v potaz, protože se jedná o dost svébytné interpretky s vlastním komplikovaným světem. U Muse je sadisticky zábavné sledovat, jak se kolem nich snaží vytvářet také nejaká aura mnohovýznamnosti a interpretačnho bohatství, přičemž oni zatím maji texty tohoto typu: [důležité odkašlání] "Take off your clothes and take off your mask. It's not over now, I won't leave you in the dark. Because I need you so." A naprostým pánem textové mrtvice je pak právě slzopudná píseň Ghosts.

If I could bring you back
There are truths and confessions I'd tell you
I'd set things straight
And I believe that you would love and forgive me
I know it's too late, I need to let go

No není úplně fantastický, jak se tu rezignuje úplně na všechno? Regulérně to vypadá, jakoby si někdo napsal kostru textu, kterou časem plánuje nějak zbásnit, ale nakonec se na to vysral nebo zapomněl. Navíc je to samozřejmě vyzpívané tak usnaženě, že jsem se u toho při opakovaných posleších chechtal jak dement. Že to celé pak trochu vykrádá Everytime of Britney Spears, to už pak ani nehodlám řešit.

Muse jsou údajně vyhlášení tím, jak dokáží být společensky aktuální v textech a tématech, které hudebně zpracovávají. Očividně je to pro ně ale past, protože všechno to odkazování na společenské změny, pandemii a celosvětové demonstace působí, jakoby to bylo všechno implementováno hrozně na sílu, neochotně a hlavně opatrně. Z toho jde poznat i cílovou skupinu kapely - lidi kteří mají rádi ty radikální, buřičský slova, ale jinak se jim do ničeho konkrétního moc nechce zabrušovat. Banální floskule o zbavování se elit, revolucích a svobodě je jenom rozhazování trendy slov, které máte dneska na tričkách v H&Mku. Překvapivě konkrétně se alespoň Bellamy vyoutuje v cajdáku Verona, kde se trochu konkrétněji vyjadřuje k covidovým opatřením přesně v duchu písně Tak sundej roušku a pusu mi dej (pro další rakovinu sem) od Jiřího Koběrského. Gratulujeme!

Blížíme se k závěru a já si musím obhájit nějak těch 30%, které tomu dávám. Takže u produkce není co řešit - zvukově je to čistý jak kojencovo svědomí. Osobně mi ale takovýhle zvuk přijde natolik bezpohlavní, že by mohl na Netflix, což zejména vynikne v pokusech o tvrdší kytarové pasáže v písních Won't Stand Down nebo Kill or Be Killed. Na celé desce jsou dohromady dvě slušnější místa. První je sirénovitý kytarový nástup právě u Kill Or Be Killed a pak celkem použitelný riff v závěrečné We Are Fucking Fucked. Bohužel obě písně jsou permanentně ponižovány nudnými refrény, na které si můžou Muse koneckonců udělat patent. Celá deska je důkazem naprosté kreativní katastrofy, která se snaží ukrýt za velkými tématy a mohutnou produkcí. Výsledek je mělký, povrchní a bez jakékoli hloubky. Will of the People lze zarámovat jako příklad bezobsažného hudebního mainstreamu.