Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Filii Nigrantium Infernalium - Pornokrates: Deo Gratias

Filii Nigrantium InfernaliumPornokrates: Deo Gratias

Bhut5.12.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Zkrátka a dobře, žádné progresivní cíle, žádné převratné události, nic, co by bořilo hranice. Jen a jen dobře odvedený kumšt černého řemesla, který smrdí sírou a odpadem. Vyplachovací jízda, která potěší a báječně poslouží.

O tom, že i v Portugalsku se hraje obstojný black metal, svědčí mimo jiné i existence kapely Filii Nigrantium Infernalium. Že je neznáte? Když se řekne metal v Portugalsku, každému na mysli vyskočí patrně akorát Moonspell a u těch se tak trošku budeme točit. Abych byl přesnější, tak prastarou kapelu Morbid God, později přejmenovanou na Moonspell, společně zakládal i kytarista Mantus (působil s nimi do roku 1995), což je aktuálně stěžejní člen dnes rozebírané kapely. Ostatně původní sestavu Filii Nigrantium Infernalium tvořili členové ex-Morbid God/Moonspell. Nynější banda nějakou horlivou aktivitou neoplývá, ovšem studiové nahrávky stojí za poslech, včetně té letošní Pornokrates: Deo Gratias.

 

Novinka oproti debutové práci už nezní tolik syrově, za to má však lahodnějšího zvuku a pestřejších barev. Do mixu se přimíchalo daleko více heavy melodií a thrashového feelingu. A právě kolem thrashe se to tu celé točí asi nejvíc. Z black metalu zbyla jen hutnost a ideové směřování. Během poslechu si tak můžete vyslechnout příjemný, až staroškolský thrash s chytlavými refrény. Když pomineme prapodivné a upřímně se nehodící intro, dostaneme ořezanou flákotu zemitého black thrashe. Občas se zvolní do heavymetalových vod, které své paže odhalí zejména v pomalejších pasážích a v tu chvíli jakoby se odkrýval odkaz na někdejší Venom. To je značně cítit v takové Necro Rock’n’Roll. Vyloženě heavy věcí je pak skladba Seita, kterou kdybyste opatřili patřičným ječákem, tak by, myslím, v klidu obstála v repertoáru Judas Priest. Třeba si říkáte, že ta deska musí být hrozně zpátečnická a tím i snad nudná, ale ono to tak není. Její kvalitu notně pozvedává právě black thrash razance, která tu celou hradbu prostě sype. Ať budete otálet sebelíp, věřím, že hlavou si zakýváte.

 

Konstrukce desky je složená důsledně. Začne se pozvolna rozjíždět a postupně se přitápí pod kotlíkem až třeba k takové Labyrinto, kdy už jste na stejné vlně s kapelou. Pak se prostě zvolní (Seita) a pomaličku se zase dostává zpátky do kolejí běsnění. Výraznou úlohu zde mají bicí nástroje. Mají takový krásný thrashovitý zvuk, až se hory zelenají. Kytary výraznějšího odlišení nemají, ale basa přede mrtvolně příjemně, což je znát například v Rebanho De Lobos. Vokál je sám o sobě něčím ojedinělým. Vyřvané hlasivky kuřáka tu cholericky lamentují z posledních sil. Marast je znát třeba v totálně osmdesátkové palbě Ecuménica Matanca Por Jesus, kde nechybí ani dobový jekot. Stejně tak i závěrečná rychlosmršť Pornokrates. Zkrátka a dobře, žádné progresivní cíle, žádné převratné události, nic, co by bořilo hranice. Jen a jen dobře odvedený kumšt černého řemesla, který smrdí sírou a odpadem. Vyplachovací jízda, která potěší a báječně poslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky