Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O tom, že i v Portugalsku se hraje obstojný black metal, svědčí mimo jiné i existence kapely Filii Nigrantium Infernalium. Že je neznáte? Když se řekne metal v Portugalsku, každému na mysli vyskočí patrně akorát Moonspell a u těch se tak trošku budeme točit. Abych byl přesnější, tak prastarou kapelu Morbid God, později přejmenovanou na Moonspell, společně zakládal i kytarista Mantus (působil s nimi do roku 1995), což je aktuálně stěžejní člen dnes rozebírané kapely. Ostatně původní sestavu Filii Nigrantium Infernalium tvořili členové ex-Morbid God/Moonspell. Nynější banda nějakou horlivou aktivitou neoplývá, ovšem studiové nahrávky stojí za poslech, včetně té letošní Pornokrates: Deo Gratias.

Novinka oproti debutové práci už nezní tolik syrově, za to má však lahodnějšího zvuku a pestřejších barev. Do mixu se přimíchalo daleko více heavy melodií a thrashového feelingu. A právě kolem thrashe se to tu celé točí asi nejvíc. Z black metalu zbyla jen hutnost a ideové směřování. Během poslechu si tak můžete vyslechnout příjemný, až staroškolský thrash s chytlavými refrény. Když pomineme prapodivné a upřímně se nehodící intro, dostaneme ořezanou flákotu zemitého black thrashe. Občas se zvolní do heavymetalových vod, které své paže odhalí zejména v pomalejších pasážích a v tu chvíli jakoby se odkrýval odkaz na někdejší Venom. To je značně cítit v takové Necro Rock’n’Roll. Vyloženě heavy věcí je pak skladba Seita, kterou kdybyste opatřili patřičným ječákem, tak by, myslím, v klidu obstála v repertoáru Judas Priest. Třeba si říkáte, že ta deska musí být hrozně zpátečnická a tím i snad nudná, ale ono to tak není. Její kvalitu notně pozvedává právě black thrash razance, která tu celou hradbu prostě sype. Ať budete otálet sebelíp, věřím, že hlavou si zakýváte.

Konstrukce desky je složená důsledně. Začne se pozvolna rozjíždět a postupně se přitápí pod kotlíkem až třeba k takové Labyrinto, kdy už jste na stejné vlně s kapelou. Pak se prostě zvolní (Seita) a pomaličku se zase dostává zpátky do kolejí běsnění. Výraznou úlohu zde mají bicí nástroje. Mají takový krásný thrashovitý zvuk, až se hory zelenají. Kytary výraznějšího odlišení nemají, ale basa přede mrtvolně příjemně, což je znát například v Rebanho De Lobos. Vokál je sám o sobě něčím ojedinělým. Vyřvané hlasivky kuřáka tu cholericky lamentují z posledních sil. Marast je znát třeba v totálně osmdesátkové palbě Ecuménica Matanca Por Jesus, kde nechybí ani dobový jekot. Stejně tak i závěrečná rychlosmršť Pornokrates. Zkrátka a dobře, žádné progresivní cíle, žádné převratné události, nic, co by bořilo hranice. Jen a jen dobře odvedený kumšt černého řemesla, který smrdí sírou a odpadem. Vyplachovací jízda, která potěší a báječně poslouží.