Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím do kolikáté hardcorové vlny spadá příchod Hatebreed, ale tehdy pro mou maličkost v tom nejlepším věku a dostatečně namlsaného Biohazard a Sick of It All to byla už pozdější kapela, kterou jsem nikdy nepřijal zcela za svou. Ostatně tehdy už něco jako NY hardcore neslo nádech hniloby a novinkou byl metalcore, prostě moderna. Ale respekt k Hatebreed byl na místě, docela dobře si pamatuju, že jejich druhou desku Perseverance z roku 2002 jsem sjížděl docela dost a jméno Jameyho Jasty se mi v hlavě usadilo poměrně sebejistě.

Další náš společný příběh je plný děr a hluchých míst, rozhodně jsem nesledoval vše, neslyšel každou desku a taky mi to bylo jedno. Občas pár poslechů a dost. Větší než malé množství času jsme strávil s deskou The Divinity of Purpose (2013, naše recenze ZDE), ale po pravdě vůbec nevím proč. Nic zajímavého nenabízí, nijak se k ní nevracím, nekoupil jsem si ji a ani jsem ji nikdy nikomu vůbec nepochválil. Pak byl zase chvíli klid, resp. moje cesta se klikatila a zkoušela všechny možné zákruty, cesta Hatebreed evidentně neodbočila ani o píď. Tedy minimálně novinka Weight of the False Self podobným úvahám nezavdává jedinou záminku.

První skladba, první akord, první Jastovo zařvání, v podstatě první vteřina a je mi naprosto jasné, že jsem zpět o dvacet let. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, že někdo hrne tuhle káru pořád dál - bez inovace, bez snahy zkusit něco trochu jinak, zajímavěji, nápaditěji. Protože ať už si o tom myslíme cokoliv, tahle hudební produkce byla výpovědí doby, a ta doba je pryč. Ne tak Hatebreed, kteří se představují jako staří veteráni se svým veteránským přístupem. Stejný obal, stejný vydavatel, stejná muzika, stejné všechno. Ve výsledku je to docela zajímavý kontrast - ta deska je nasraná jak se sluší a patří, ale přitom je totálně vyčerpaná a unavená.

Nevím, nechci soudit ukvapeně, ale mám vnitřně dost problém té desce uvěřit. První dvě skladby mě dokážou vyčerpat, resp. jistou vyčerpanost slyším z nich. Necelé tři minuty, a i přesto jsou za chvíli u konce s dechem. Jsem zaujatý? Nespravedlivý? Je to otázka, protože tenhle žánr jsem měl vždycky rád, dodnes se s obrovskou chutí vracím ke starým deskách Biohazard, k sikovkám, je v tom kus mého mládí, je v tom generační vzpoura a jasně, hromada nostalgie. Ale tohle?

Album má slabě přes půlhodinu, dvanáct skladeb a jako celek je na jeden zátah téměř k nepřežití. Je pro mě skoro k neuvěření, jak často a jak snadno se ten stroj zadrhává, jak často přešlapuje na místě a zoufale tápá, jakým způsobem se důstojně posunout v před. Vyčerpání, dezorientace, hledání důvodu, proč to zkoušet ještě jednou a proč to raději rovnou nezabalit. Trochu života do žil dokáže vlít rytmicky svižná A Stroke of Red, v Cling To Life se mihne na poměry žánru dost sladké kytarové sólo, ale jakékoliv oživení opět naprosto zabije následná This I Earned, která (jako jedna z mnoha věcí na albu) docela věrně symbolizuje naprosté vyčerpání moje i téhle desky. Po ní mám sto chutí to vypnout.

Asi chápu pohled Hatebreed, kteří dělají to, v co věří, co jim nikdo neodpáře a co v konečném důsledku prodají. Z tohoto pohledu je pro mě Weight of the False Self album na zakázku, produkt pro pár přeživších, kteří si v sobě pořád dokážou udržet dvacet let starý oheň. Vlastně bych jim mohl docela závidět.