Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Instrumentální stoner rock / metal se dnes hraje v každé dědině a odkazu Kyuss se tak dostává stále nového a většího lesku. FOE jsou jako když si pustíte „50 million year trip“ šestkrát za sebou, případně občas přepnete na Karma to Burn. Takže pod pouštním sluncem nového nic a tím by mohla recenze skončit. Jenže, jenže. Chtělo by se napsat, že FOE na to jdou od lesa, ale ani to by přesně nevystihlo podstatu. Totiž ono se to má tak – tahle debutní deska je zajímavá v jednom jediném ohledu, a tím je zvuk.

První dojem je jasný – zvukař přesně a bezvadně rozestavil mikrofony a všechno nabral skvěle, jenže ve vedlejší místnosti. Bez ohledu na to kapela zahrála naživo svoje roztáhlé vize horkého dne, v očích písek a v koutku jointa, nevšimla si, že mezi ní a mikrofony je příčka z umakartu. Že to zní na draka? No jasně, záležitost pro fetišisty, ale taková, u které cítíte teplo lidové tvořivosti. Občas je potřeba odložit lahvinky s hezkými etiketami, nechat v baru skleničky z broušeného skla, stavit se s sousedovi na domácí tříchlapovou a zavdat si z omláceného hrnku.

Pokud je vám to málo, neváhejte a ponořte se. Kromě v úvodu zmíněných odkazů starých mistrů dohledáte i kytarové planiny směřující k horizontu post rocku (závěr „DNR“ nebo „The allure of darkness“), z posledního kusu „another FOE jam“ na vás dýchne nefalšovaná pohoda a spontánní muzika tvořená pro samou radost z hraní a podobný pocit ve vás zůstane i po celém, něco málo přes půl hodiny trvajícím poslechu. Originalita bez debat nulová, ale komu to vadí, může strčit hlavu do pouštního písku. K tomu všemu ten zvuk samozřejmě bezvadně pasuje, tady si nikdo neláme hlavu s tím, jestli bicí zní pekelně nebo ďábelsky, prostě se udělalo pár náběrů, típlo se cigáro a dopil lahváč. Je vám to málo? V tom případě hezký den a přeji inspirativní poslech nějaké prudce sterilní soudobé produkce.