Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V posledním balíčku s promo CDs od ruského labelu Satanath Records se objevilo hned několik nahrávek, které přísahají na švédskou podobu death metalu. Zatímco mě velice mile překvapila peruánská ale švédsky znějící smečka Fervent Hate s deskou Tales of Hate, Lust and Chaos svojí vyspělostí a vůbec výbornými skladbami, druhé album finských Wrathrone milé překvapení nepřináší. Reflections of Torment nahrávkou úplně špatnou není. Klukům to šlape, o tom žádná. Jen zatím stojí před pomyslnou bránou do vyšších sfér a bojí se ji otevřít.

Moje přísné tvrzení zkusím vyvážit chválou přímočarých nápadů a dobrého growlu, který svojí hloubkou imponuje mému vkusu. Kluci i přes své relativní mládí (služební i osobní) hrnou styl, který vznikal v době, kdy možná ještě nebyli na světě. Zapálení pro pravověrný death metal ani tah na branku Wrathrone nechybí. Jsem překvapen i úrovní zvuku. Vše chrastí, jak se na severskou bandu sluší a patří. Jenže za vším najdete nějaké to ale, že.

Když jsem četl pár recenzí na Reflections of Torment, napadlo mě, zda neposlouchám jinou nahrávku. Dozvěděl jsem se, že tato deska je čerstvým větrem do stojatých vod old schoolového deathu a překvapením roku. Nechci shazovat ani Wrathrone, ani kritiku, ale dle mého názoru si na podobné soudy bude muset kapela ještě chvíli počkat. Dobré nápady i instrumentální zdatnost jsou na můj vkus docela často shazovány vatou, výplní, nebo přílišnou jednoduchostí. Pro příklad se zastavím u výkonu bubeníka Mikaela Ruoho. Jeho schopnosti naplno vyniknou v groove pasážích, kde se pokaždé rozparádí s přechody a skvělou hrou se šlapáky. Naopak v tupa tupa rytmu mi jeho více než sporá hra nesedí vůbec. Je mi jasné, že do ploch, kde kytary samy nepředvádí žádné parádičky, není možné hrnout střelhbité blasty, rafinované přechody a práci s činely, ale nejeden bubeník už v minulosti předvedl, že i to lze.

Wrathrone se upsali old schoolu a každou vteřinou nám dokazují, že z něj neuhnou. Svěžím větrem do stojaté vody mohou být příjemné melodie, které tu a tam problesknou hřmotnou divočinou. Zdá se, že nejsilnější v kramflecích jsou právě v sólových vyhrávkách. Že by tudy vedla cesta z bahna?

Abych nesoudil jen přísně, při srovnání s debutem Born Beneath a dvojkou Reflections of Torment je evidentní, že kapela na sobě maká, nestojí na místě a z divokého hříběte vyrůstá vášnivý hřebec. Pokud se vše usadí, uhladí či zašpiní (dle potřeby), je možné, že další deska bude tou, která kapelu z podzemních garáží vytáhne.