Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německá kapela Bethlehem je s každou svojí deskou oříškem a překvapením. A přitom jenom hrajou divnej black. Nejdřív jsem si myslel, že desku Lebe Dich Leer tak nějak přejdu, jako jsem to kdysi udělal s Hexa…cosi, které jsem fakt na chuť nepřišel. Ale tady mě to vnitřně neustále hlodalo a nedalo spát, tak si o tom něco povíme.

Na metalových archivech lze najít, dle tamějších recenzentů, jednoznačně nejslabší desku. To je ta co vyšla v roce 2009 a má šíleně dlouhej název. Zvláštní, já mám tu nahrávku vskutku v oblibě, protože je správným způsobem nemocná. Líbí se mi pak její odraz i v té nové. To díky náhlým zvratům v náladě, rytmice a podobně. Ono je to pro tu prapodivnou kapelu z betléma svým způsobem charakteristické, ale na té neuznávané desce jsem si toho všímal asi nejvíc. Ty nečekané změny jsou ale velmi sympatické a příjemné. Třeba čtyřka Wo Alte Spinnen Brüten začíná až skoro djentovým nášupem, aby se během své délky několikrát proměnila a končila v melancholicky depresivní rovině. Po ní pak nastupuje neskutečně energický song, při kterém nelze neběsnit. No a potom přijde zase písnička s krásnými rockovými vsuvkami. A takhle by se dalo pokračovat.

Může to znít šíleně, ale tyhle kontrasty prostě fungujou… když jim dáte čas. Jak jsem uvedl výše - měl jsem tendence se na desku vykašlat, s tím, že s Bethlehem kámošíme ob-album. Což naštěstí není doslovná pravda a aktuální novinka to jen potvrzuje. Například minulou desku jsem si oblíbil hodně moc, až hrozilo jakési rozložení racionálního uvažování, jelikož se činy mé začaly projevovat zkratovitým jednáním a nachytal jsem se při prudkých návalech smíchu v smutných okamžicích. Ano, něco jsem popil, ale co... Tady jde o to, že muzika této německé bandy má v aktuálním složení nebývale velkou sílu. Sice došlo na výměnu bubeníka, ale koho to štve… Důležitý je stále hlas Onielar, která to táhne vážně skvěle. Dokáže se položit do prudkého štěkání a v mžiku vteřiny jej proměnit na trýznivý nářek. A pak tu máme kytaru, která hraje naprosto šíleně. Zkuste jen vnímat její hru například v sedmém kousku Ode An Die Obszöne Scheusslichkeit. Z toho vám půjde hlava kolem.

Možná se mé povídání moc neliší od toho, co jsem uváděl v recenzi na minulé, eponymní album. Ale tyhle desky mají hodně společného. Především to, že pozvolna rostou. A rostou, aby se z nich nakonec stal společník s projevy narkoticky návykového elementu. Ty ojediněle choré a zvrácené pasáže si zkrátka zamilujte, zvláště tehdy, když víte o existenci ještě sypacích výpadů, které se s nimi střídají. Kruci, jak já bych se je dal zase živě v nějakém upoceném klubu. Underdogs by jim slušel až nebezpečně moc. Tak se vydejte v rytmu nepředvídatelného divočení po stopách znásilněného black metalu mezi vypolstrované komnaty, kde se pořádá den otevřených dveří, oken a zábran všeho charakteru.