Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Objevil jsem album, které bude pro mnohé hraničním zážitkem. Na něm se může ukázat, jak je kdo tolerantní jiným žánrům a svazkům mezi nimi, jak kdo přijímá nemetalové vlivy a jestli vůbec. Rovnou říkám, že konzervativním metlošům tady pšenka nepokvete a tak mohou od PC v klidu odejít.

Projekt Foghazer nepatří mezi známá jména a nutno říct, že do metalového světa velkou měrou ani nespadá a jen s ním vášnivě spolupracuje. Pro většinu „metalistů“ zůstane neznámým dílem a bohužel skrytým klenotem. Ani u sebe jsem nečekal mnoho pochopení, ale teď musím říct, že je to super muzika s originální atmosférou.

Matoucí je obal desky, který může svést naivního posluchače černého žánru jako děcko na barevný bonbón. Tak přímočaré to není a obal tak lze považovat za jakousi legrácku. Nosným prvkem projektu je elektronická hudba svůdně hypnotických rytmů. Můžeme to nazvat trip hopem a taky to bude pravda. Nálada je ponurá, lehce zhulená, ale soustředěná na vytvoření specifické atmosféry. Je cítit, že se nepohybujeme v komerčně laděném prostoru, ale že jde o svým způsobem hudební experiment. Elektronické rytmy duní hlavou a vedou nás rázným krokem světem podivných zvuků a samplů. Někde to zní hodně industriálně, jinde prostě jen pošahaně. A teď proč o tom píšu tady na Echoes...?

Do této elektro-taneční podivnosti se odvážně pouští ostré kytarové střelivo, které nahrávku tlačí do blackmetalových tenat. Prostě se do tucání a hlubokých basových tónů najednou opře silně mrazivá stěna, která zvukově odkazuje do hlubokého undergroundu. Je to špína jako od Darkthrone, která s tím nejlepším úmyslem znehodnocuje operní vokál i výkřiky imaginárních ptáků. Volná místa mezi notami, kterých není moc, okupují riffy, které s hlubokým, nabasovaným spodkem vráží metalový klín do integrovaných obvodů moderních aparátů. Je to bezohledné, avšak nesmírně účinné a mě to baví.  

V elektronickém tepu preludují instrumentální party, které jsou atmosférickým kořením a mohly by krášlit intro nějakého metalového alba. Tempo nahrávky je spíš pomalejší, dá se u něj přemýšlet i luštit křížovky. Rytmus vás však podvědomě burcuje a nakopává, po chvíli máte chuť dělat něco aktivně. Velmi podivně zní pomalý tlukot elektronické rytmiky ve spojitosti se syrovým kytarovým brusem. To si říkám, že tyhle dvě věci ani nejdou dohromady, ale ono to kupodivu má něco do sebe. Taková záležitost by měla být asi logicky instrumentální, ale pravdou je, že výjimečně slyšíme nějaké zpěvy. Úvodní skladba He pracuje s ženským operním vokálem a např. v Temple skřehotá černočerný havran, snad Foghazer sám. 

Album je zvláštní nejen po zvukové stránce, ale obsahuje i jednu nápaditou hříčku. Skladby mají jednoduché názvy jako He, Temple, Out nebo Fog. Když je však přečteme tak jak jdou za sebou ve správném pořadí tak dávají dohromady větu, v níž je obsažena i část jeho názvu. Tedy He Left The Temple And Fog Followed Him Out. 

Každý kdo je znuděný, hledá jiskru nebo cokoliv zajímavého by měl Foghazerovi dát šanci. Veškerá podivnost alba je zvláštní fantazií, kterou nemusíme chápat, ale přesto na nás může silně zapůsobit. Já jsem silně pod vlivem a tomu odpovídá i bodové ohodnocení, které může působit jako krok vedle, ale je to promyšlené ocenění odvahy, zvláštních duševních pochodů a originality.