Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Follow The White Rabbit - Endorphinia

Follow The White RabbitEndorphinia

Ruadek13.3.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Vyberte si: buď sníte modrou pilulku a zůstanete stát tam, kde jste, nebo sníte tu červenou a zjistíte, jak dlouhá je králičí nora. V případě této party je to sakra zajímavé zjištění.

Následovat bílého králíka může být zrádné, ale pokud jste odvážní a nebojíte se, můžete se s ním dostat až na dno králičí nory a objevit věci netušené. Příznivci jiných realit, Alenky v říši divů a uctívači chaotičtějších úprav reality zpozorněli a nastražili uši. Jen pojďte dál, pomalu projdeme lesem, až se zastavíme u vchodu do nory, která postrádá dno. Jsou tu totiž věci, které zůstaly skryté a jejich objevení může změnit vnímání reality. Barvy se zostří, stanou se divokými a svět se promění v něco zcela jiného, protože si z očí odhrnete závoj, který jste do této doby měli.

 

Follow The White Rabbit vám nepodají pomocnou ruku, ale do jejich díry rovnou spadnete za divokého řevu mathcoru. V chaosu se propadáte nekonečným prostorem neustále se rozpínající králičí nory. Mladá čtveřice muzikantů skrytá pod přezdívkami, které jim dávají rozostřené obrysy a mohou být kýmkoli ve vlastním světě. Atmosféra chaosu a zmatku, znovuzrození i zatracení, chvíle zamyšlení zachycené mezi zetlelými kořeny stromů magického lesa. Košíku se sladkostmi narostly nožičky a hopsajíc odběhl za světlem ve tmě. Blasfemické bicí s údery rozházenými takovým způsobem, jakým se vám právě rozkutálely kuličky po koberci, kterému se roztočil vzor a hypnotizuje vaši mysl. Světlo místo hlavy, ruce sepnuté k nebi a všechno jásá jako hlučná basa. Hudba se záměrným účelem klamat, strašit a uklidňovat. Parta šikovných nástrojů v opojení s intenzivním pocitem, že všechno je možné.

 

Endorphinia není počin aktuální, ale je z roku 2012. Přesto jsem si řekl, že by neměl uniknout žádnému příznivci chaotičtějších odnoží metalu. Follow The White Rabbit jsou parta pocházející z ruského Petersburgu, mají přezdívky typu Cheeseass nebo Zebra a vyprávějí svou hudbou o světě za světem. A jelikož tam je možné skutečně vše, pak to samé – tedy mimo všechny styly a meze – je možné i v jejich komunikaci s posluchačem. Fantazii se meze nekladou a parta jen rozvíjí své příběhy s nezpochybnitelným talentem. Sám za sebe mohu říci, že z Ruska jsem opravdu nečekal tak zajímavě nevšedně znějící hudbu, která má hodně co do sebe.

 

 

Album startují divoké core pasáže, jejichž nahodilost rozpoutává přesně ten typ chaosu, o který partě šlo. Nikdy nevíte, co čekat, prozkoumáváte nový svět pomalu a přitom rychlost objevování tu určují oni. A možná je to ten samý králík, který je stále na dohled a přitom tak daleko. Kulometnou palbou jsou tu zcela nepřehlédnutelné bicí, chvíli kontrolované a ladící v celkové rytmice a chvíli zvrhlé ve své palbě, tvořící další vlnu chaotického výrazu. Kapela se nebojí ani rozsáhlých klidných pasáží (například poslední Endorphinia) ve smyčkách a psychedelii, ráda mění tornádo výbuchů a explozí v kontrolovanou masu (Fakeface), užít si tu můžete i velkou porci atmosférického metalu bez nahodilých core pasáží (All Night And Day). Naprosto výborné výkony odvádí Dima za mikrofonem, jeho hlas má zvláštní auru a zabarvení, rozsah neskutečně obrovský. Albem silně rezonuje baskytara, často tvořící jediný záchytný bod před pádem do hlubiny. Kytarové linky se mění z kousavých sekaných rifů v nahuštěných pasážích v melodické, chaotické a psychedelické doteky na vší té dobrodružné výpravě. Od Follow The White Rabbit jsem skutečně nikdy nevěděl, co mám čekat, každá pasáž otevírá jiné dveře a ty se po nahlédnutí zase zavřou s ohlušujícím rachotem.

 

Z alba mám vždy stejný pocit – byl jsem na dlouhé cestě plné zážitků a přitom si nedokážu vybavit jediný ucelený obraz. Hudba natolik komplikovaná, že ji nezvládne každé ucho, každý vjem je tu trochu matoucí. Dílo pozoruhodné, hodné obdivu, přesto nechci dávat závratná hodnocení - k takovému desce ještě něco chybí. Už teď jsem ale zvědavý na další počin, který by mohl být méně chaotický a skladatelsky vyzrálejší. Nabízenou ruku do zrcadlového světa bych ani tentokrát neodmítl.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

František Minařík / 14.3.14 17:40odpovědět

Plochý zvuk slisovaný na padrt :(

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky