Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dát dohromady nové nahrávky Foo Fighters a Melvins mě napadlo čistě s ohledem na podobnou dobu vydání a podobně odlehčený obsah obou z nich. Rozhodně v tom nehledejte nic hlubšího, žádné kádrování, žádný pokus o srovnání obou kapel, jejich muziky nebo jejich směřování. Jak album Medicine at Midnight, tak jeho dnešní souputník Working with God přišli na svět v únoru letošního roku, takže mi obě desky do přehrávače zapluly zhruba ve stejnou dobu. V případě Foo’s se jedná o jubilejní desátou řadovou desku, v případě Melvins to odmítám počítat (jisté zdroje uvádí číslo 24), protože vyznat se v diskografii této v určitých kruzích fanoušků žijící legendy je úkol podobně složitý jako popsat všechny druhy vrby pro botaniky. V tomto kontextu by se snad ještě slušelo dodat, že Foo’s jsou podstatně mladší formací, fungují prakticky od roku 1994, zatímco parta kolem King Buzza je o celých jedenáct let starší.

Proč tedy společná recenze, když pomineme stejný měsíc vydání? Především proto, že obě desky na mě dělají dojem, že jsou to alba do nepohody, alba snažící se o dobrou náladu, alba odlehčená, optimistická a svým způsobem nijak komplikovaná. Což neplatí úplně doslova, ale o tom níže. Ostatně minimálně v případě Foo’s přesně tohle bylo cílem, Grohl tenhle záměr zmiňoval v různých rozhovorech a příklonem k popu, jednoduchým písničkám a prosté hudební zábavě se nijak netajil. Rozhovory o novince Melvins jsem po pravdě nevyhledával a jaký byl záměr, nevím. Každopádně velmi osobitý humor k Melvins patří tak nějak přirozeně a byť se ta osobitost dá snadno přeložit jako podivnost hraničící s nesrozumitelností pro většinového fanouška, osobně mě to jejich podivínství přijde úžasně osvěžující a v dnešní zprůměrované době naprosto skvělé.

Obě novinkové nahrávky mají dle mého názoru společné rovněž to, že o další krok dotahují dříve nastolený směr. Melvins působí ještě víc bláznivěji než dříve, Foo’s jsou ještě víc pop a víc protivní, než jsem si myslel, že by kdy mohli být. Právě jejich deska mi z tohoto rozstřelu vychází jako méně důstojná, mnohem víc laciná (Love Dies Young) a přeplněná jednoduchými popěvky, které můžou ševelit na lidi v supermarketu strkající svoje košíky, a nikomu to nepřijde divné. V roce 2011 vyšla deska Wasting Light, která má výtečný rockový náboj a od té doby bych řekl, že jsou Foo‘s stále víc popoví, stále víc uhlazení a méně a méně rockoví. Je to problém? Asi jak pro koho, asi se na to bude dívat jinak čtyřicátník, který naplno prožíval Nirvanu, a jinak se na věc bude dívat dvacátník, který do té doby poslouchal Justina Biebera a teď chtěl zkusit nějaký ten rock. Předsudek? Těžko říct, generace dvacátníků je mi upřímně hodně vzdálená, ale stejně tak se mi vzdaluje hudba Foo’s, kterou až po Sonic Highways (2014) mám ve sbírce komplet.

Melvins jsou jinde, řekl bych pořád v garáži, a stadionovému rocku ukazují prostředníček. Ostatně kurvy létají vzduchem v podstatě celou desku a otvírák I Fuck Round není jedinou sprostou písničkou na albu. První slyšitelný rozdíl oproti Medicine at Midnight je ale jinde a nazvěme jej klidně produkcí. Oproti profi zvuku a uhlazenosti Foo’s (na post-Nirvanovskou kapelu trochu paradox, ne?) jsou Melvins dřeváci a produkce jejich alba je underground non plus ultra. Zvuk desky jak kdyby vycházel ze starého rádia a o nějakých objektivních kvalitách nemůže být řeč. Druhým rozdílem může být skutečnost, že byť obě desky představují prakticky „jen“ soubor jednoduchých písniček, tak v případě Working with God je v základu pořád cítit (a slyšet) experimentální a nonkonformní přístup. Na pozadí Buzzovy bláznivé kytary a hrubozrnné baskytary Dale Crovera neustále probíhá zvukový dadaismus představující rockovou alternativu kvalitativní třídy jedna á. Zkuste Bouncing Rick.

Melvins se nebojí si hrát a nebojí se mít pověst přerostlých puberťáků hrajících pro fotry, zatímco uvědomělí a dospělí Foo’s svoje jalové písničky o lásce právě na puberťáky cílí. Z tohoto pohledu jde o střet dvou úplně protichůdných principů, pokud jej za střet chceme považovat. Což nemusíme. Můžeme obě desky v pohodě oddělit, jednu dát těm, co mají rádi jasné rovnice a nekomplikované úvahy, a tu druhou dát přestárlým hipíkům, kteří si i přes prošedivělý plnovous občas rádi hrají na děti. Výsledek bude pravděpodobně stejný, a to ten, že posluchač s nimi bude mít docela dobrý pocit a příjemný poslechový zážitek. Jen si neumím představit situaci, že ten posluchač bude v případě obou desek jeden a tentýž. Pokud jde o mě, o hodnocení a o to, která produkce je mi bližší, pak si myslím, že z textu výše je to jednoznačně poznat. A že když si budu jednu desku kupovat, snadno uhodnete, která to bude. A že když bych hodnotil 80 % / 45 %, poznáte snadno v čí prospěch. I fucked around!