Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Všechno to začalo v polovině října, kdy byl zveřejněn videoklip k pilotnímu singlu „Something From Nothing“, a kdy mi poprvé vysvitla naděje, že Foo’s přijdou se skutečně zajímavou deskou, která bude byť jen o malý kousek jiná než ty předešlé. S deskou, na které se pokusí alespoň lehce zaexperimentovat a přetrhnou posloupnost sice dobrých, ale podle plus mínus stejného receptu vařených nahrávek. Protože pokud jde o Grohla, o jeho talentu a schopnostech pochybovat nelze. Navíc koncept alba, těsně svázaný s novým seriálem HBO a americkou hudební kulturou, přímo vybízel k tomu, aby vzniklo dílo minimálně netradiční.

Foo Fighters, ostatně jako téměř všechny Grohlovy spolupráce a hostovačky, sleduju od úplných počátků, mám ve sbírce snad všechny řadovky a ke všem se občas vracím. K některým raději, k některým méně. Přesto, kdybyste mi pustili naslepo nějakou skladbu, kterou by ovšem nebyla nějaká provařená hitovka typu „The Pretender“ a chtěli po mě jména, data a čísla, zaváhal bych. Přiznávám, že zaváhal a asi bych se netrefil. I přes podobnost a stejnavost mám ale Foo’s rád a Grohla považuju za osobnost, jakých dnes není moc.

„Sonic Highways“ je album o osmi skladbách čerpajících inspiraci v osmi amerických městech, kterým je věnován výše zmíněný seriál stejného jména. Grohl sám o dokumentu mluví jako o „milostném dopisu historii americké hudby“ a v případě alba se nezastavuje pouze u shody názvů, ale pokračuje přes inspiraci textovou až po grafickou, která byla nejdále dotažena na obalech gramodeskových edic. Těch je k dispozici celkem devět a nemáte-li hluboko do kapsy, můžete si složit komplet.

Až potud je všechno dobré a přiznávám, že při sledování těchto informací před vydáním desky, a při současném nadšení z klipovky „Something From Nothing“, jsem čekal hodně. Bohužel marně. Po odeznění prvního songu (což je právě onen pilotní singl) přichází ochlazení na klasický Foo’s standard v podobě sice energické, chytlavé a dobře napsané skladby „The Feast and the Famine“, ta ovšem není ničím jiným než rutinním songem, silně zaostávajícím za svým předchůdcem. Další vývoj desky je potom neustálý sestup k nezajímavosti, při jehož absolvování mě napadají hesla typu „Foo Fighters mají na víc“ a neustále se ohlížím nazpět k první skladbě a ptám se, proč se v podobném duchu nepokračovalo.

Vrcholem marnosti je potom šestá „In The Clear“, která jakoby vypadla z repertoáru nějaké triviálně-lidové rockové kapely a pak následná „Subterranean“, jejíchž šest dlouhých minut je k nepřežití. Album nezachraňuje ani gradující a orchestrací podpořený závěr poslední písně, ani střed desky, který sice nabízí relativně slušně napsané skladby, ale které jsou jednak hodně předvídatelné, a pak proložené jakýmisi vsuvkami a mezihrami, u nichž marně pátrám po smyslu a účelu (typicky v „Congregation“, „Outside“ nebo v celém závěru „What Did I Do? / God as My Witness“).

Celkově pak na mě album působí unaveně a dojmem „zahrát a jít domů“. Velmi často mi pozornost odkráčí úplně jinam a s překvapením pak zjišťuju, že odehrály další dvě tři skladby, aniž by to ve mně nechalo jakýkoliv otisk. A to se mi s Foo’s nestávalo. Nebýt „Something From Nothing“ a zajímavého konceptu, nebylo by se čeho chytit.