Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nové album Foo Fighters předcházela celá řada zvěstí o definitivním vyrovnání se s minulostí, Dave se podle svých vyjádření konečně vymanil ze stínu Nirvany, a tak do svých Foos znovu přizval jako právoplatného člena kapely Pata Smeara, usměvavého, zasloužilého punkera, který drhl šest strun v poslední čtyřčlenné inkarnaci legendárních grungerů a jako hosta dalšího bývalého kumpána Krista Novoselica, s nímž chtěl původně Dave po roce 1994 rozjet své Fighters, ovšem právě obavy z neustálého srovnávání s Nirvanou nakonec zapříčinily rozdělení cest obou muzikantů.

Dave za tu dobu ušel skutečně dlouhou cestu, dokázal vybudovat kapelu, jež si během patnácti let vydobyla postavení rockové instituce, jejíž alba se prodávají po tunách, beznadějně vyprodané koncertní šňůry po celém světě se konají v těch největších halách a stadionech a každá další nahrávka je propírána širokou veřejností podobně, jak tomu bývá zvykem u takových Green Day nebo Metallica. K tomu si přičtěme spolupráci na albech Queens Of The Stone Age, Killing Joke, Them Crooked Vultures, vlastní projekt Probot atd... Dave se díky nespornému talentu, píli a odhodlání během několika posledních let stal jednou z hlavních postav celé rockové scény, ať se vám to líbí, nebo ne. 

Poslední album jeho domovských Foo Fighters toto tvrzení tesá do kamene a zvýrazňuje červenou barvou. Pánové se tentokrát rozhodli vykašlat na rádiové odrhovačky a melancholické nálady převládající na posledním Echoes, Silence, Patience And Grace, odložili klavír, akustickou kytaru, veškerou aparaturu nacpali do Daveovy garáže a společně s Butchem Vigem nahráli pěkně postaru na magneťák 11 syrových songů evokující náladu nespoutaného počátku devadesátých let. Kytary dostaly parádně zostřený, nabroušený zvuk, bicí Taylora Hawkinse chrastí jak kredenc napěchovaná starým harampádím padající z druhého patra a Daveův řev/zpěv výborně zapadá do celé té stěny z kraválu a silných melodií. Ale abych jen nechválil, nečekejte žádný zásadní stylový posun, Foos se stále drží svého rukopisu a nějaké inovátorské přístupy se ani tentokrát nekonají, což nemusí nutně znamenat negativum, ale vezmu-li v potaz potenciál dřímající právě v onom drsnějším zostřeném přístupu, výsledek není úplně stoprocentní. Jediným bodem, kudy se pánům podařilo naplno dostat na povrch hravou sílu a neotesanou energii v té nejčistší podobě, je pak pilotní song celého alba White Limo bez servítek ukazující, kterak to drhnou ostří hoši. 

Ostatní skladby jsou oproti tomu takovým probubláváním rozžhaveného magmatu, i když i to umí někdy pořádně popálit. Jako v případě Bridge Burning nebo závěrečné vzletné Walk. Na druhou stranu Fighters byli vždy o zábavě a radosti z hraní, nikoliv o zběsilé jízdě bez jediného vydechnutí od prvního hrábnutí do strun. Bez zpěvných refrénů a klidnějších pasáží, které ve mě vždy vyvolávaly zvláštní pocity uvolněnosti bez námahy rozpouštějící veškeré starosti všedních dní, by Wasting Light zřejmě už nebylo albem Foo Fighters. Přesto, i když songy jako Rope, Arlandria, Miss The Misery, These Days nebo A Matter Of Time posazené do klasičtější polohy Foos, disponují tahem na bránu a jasnou hitovostí, nemohu se ubránit dojmu, že nebýt oné špetky ostřejšího koření v podobě garážového soundu, jejich síla by nepropukla s takovou intenzitou. Ale to už se v tom rejpám asi víc, než by bylo zdrávo. Žádný zásadní problém zde ani po deseti, patnácti posleších nenacházím a nad kvalitou Wasting Light budu uznale pokyvovat stejně jako v případě kteréhokoliv jiného záseku Fighters.