Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jirka D. //

Cesta od LGB ke Krasu byla dlouhá a ačkoliv o ní leccos vím, samotného mě překvapilo, jako moc jsem vůbec netušil, jak nová deska Forgotten Silence bude znít. O tom, že Krusty a Marty kutí něco prakticky sami ve dvou a uvažují o baskytarovém-klávesovém ambientu směřovaném na desetilapec, si šuškali vrabci na stromech … ať nežeru, tak před třemi čtyřmi roky. Během těch let se udál ještě jeden sedmipalec, jeden CD živák, postupná redukce sestavy a taky Medvěd začal přísahat na thrash trochu víc než dřív. Zmíněná tvůrčí dvojice pak byla předzvěstí toho, že nová deska bude jiná než předchůdce, protože jestli se v mnoha ohledech hudební vkus obou dvou autorů rozchází (v případě Krustyho míří k metalu a Marilliona v případě Martyho spíš k netradičnímu popu / alternativě a rozhodně ne Marillion), tak průsečík obou má jedno jméno - art rock. Anebo prog rock, na počátku 70. let to občas splývalo. Selling England By The Pound? Ano, přesně tak a nejen tak.

Kras je dovolím si říct art rockovou deskou, v níž dominantní úlohu hrají klávesy, což se dneska obecně moc nenosí. K nim výrazná baskytara, subtilní kytara, přiléhavé bicí a všechno zahleděné směrem k hrdinům typu Ricka Wakemana a jemu podobným. Nosný příběh nebo téma a jeho koncepční ztvárnění napříč nahrávkou. Má někdo dojem, že jsme se neposunuli o téměř 50 let v čase?

Přiznávám, že zprvu a možná částečně i teď pro mě byl Kras nesnadnou deskou - chtěl jsem dominantnější zpěv a větší drajv ve skladbách. Všechno se na můj vkus moc táhlo, místy jakoby vokální stopy neseděly k hudbě a z toho art rocku se důraz kladl na první z obou slov. Časem a s počtem poslechů jsem přišel na to, že je to především můj problém, protože deska funguje jako životaschopný organismus a to, že mi nijak nepodlézá, není její chyba. Kras má svou krásu a svůj příběh a především je to on, kdo tady určuje pravidla hry. Můžete znát historii Forgotten Silence, můžete znát všechny jejich desky a klidně můžete mít prochozený kras křížem krážem. K ničemu vám to nebude - budete stát znovu na startovní čáře a budete si připadat strašně bezbranní.

80 %

Sorgh //

Kras je jiný než vše, co Forgotten Silence dosud udělali. Troufnul bych si říct, že je nečekaně jemný. Téma alba je mi blízké. Kras. Oblast tolik blízká mojí brněnské duši. Ale při poslechu jsem tuhle krajinu objevoval jen stěží. Lesní, vápencový terén jak ho znám zní jinak. Ozvěny skalních dutin rezonují, Kras je zemitý, prochází krajinou jako netečný pozorovatel. Přesto jsem s deskou spokojen a právě díky názvu objevuji snad nejpřístupnější album Forgotten Silence. Melodicky nadprůměrné, nacpané čistými vokály, které si mě podmanily. K představě zelené, vlhké krajiny krasových údolí pasují nejlépe. Užívám si hudební sedánek zpočátku bez souvislostí, krasové téma je vedlejší. Až do té doby, než jsem se začetl do textů. Jejich kouzlo je v nadšeném amáterismu, v nadšení laika, který se na procházce nechává oslovit skrytým světem, ale netroufá si až na dno. Jako dobrý nápad se jeví i text pojatý formou vyprávěného deníku - pondělí, šli jsme tudy, úterý, cítili jsme zleva průvan apod. V jiných textech je cítit návrat do dětství, sám mám blízko k představám průzkumných výprav, kdy dětské bádání vede ke vzrušujícímu objevu dutiny ve stráni.

Stejně důležitá jako texty je samozřejmě hudba, o které netřeba pochybovat. Dlouhé instrumentální pasáže nechávají na posluchači, aby se vžil do role amatérského badatele. Klavírní, někdy jen basou podbité pasáže, ve kterých se potácí sólová kytara, jsou mystické. Z lesního příšeří vyvěrá i nejasná pochmurnost, přestože sluníčko prozařuje koruny stromů a svět se topí v zelené. Průvan z černých dutin přitahuje jako magnet. Žádný div, že se na albu objevil i Necrocock, nejen úchylný experimentátor, ale i zdatný turista. I on byl okouzlen specifickou lokalitou a nezbylo než aby na album vložil svůj vytažený hlásek a trošku pomačkal klávesy. Kras je zvláštní. Dává, ale mnoho už také vzal. Kras v hudební formě je mírný a myslím, že bude jen obdarovávat.

80%

Garmfrost //

Forgotten Silence pokaždé přijdou s deskou, která rozvrátí jakékoliv představy o jejich možném vývoji. Jednou jsou jemní, artoví, podruhé přitlačí na pilu. Kdo čekal pokračování ať už Kroniky nebo La grande bouffe, či dokonce návrat kamkoliv do jejich bohaté historie, bude nesmírně zklamán. Překvapením může být i sestava, která Kras nahrála. Vše se motá kolem Krustyho a jeho baskytary. Za kytarou a mikrofonem tentokrát nacházíme bývalého člena FS - Bigglese neboli Jiřího Kučerovského. To znamená čistý zpěv plný skvělého falzetu. Jinak Čepu a Martyho fans FS dobře znají a vědí, co od nich čekat. Tedy cokoliv, hehe... Název, texty a vůbec obsah se motá kolem Krasu, jeskyní, lezení a vůbec hlubinných výletů. Osobně by za hudebním podkresem pro speleologické radovánky tušil spíš ambient nebo black metal a ne ryzí art rock.

Nástrojový sound je jako z partesu. Elektrických kytar mnoho neuslyšíme, a když, tak žádný kovový mazec, ale příjemně hebkou elektriku. Všemu vládne basa, zběsilé rytmy a vůbec fussion všeho možného. Ačkoliv bude Kras pro metalového posluchače hodně soft, příliš snadná a přístupná tato deska rozhodně není. S každým poslechem se na vás vyvalí něco nového, co jste v podstatě neslyšeli. Což může samozřejmě znamenat, že posloucháte zadkem a nemáte buňky na podobnou hudbu. Pro mě je Kras výzvou, kterou si nesmírně užívám. I pro přítomnost hostujícího Necrococka je nový počin Forgotten Silence důkazem, že je dobré se na nic nepřipravovat a že nic není takové, jak se zdá.

90%

Victimer //

Moravský kras je mé oblíbené místo nad zemí i pod zemí. A pokud se někdo rozhodne jej koncepčně zpracovat jako hudební album, pak mě ten nápad rozhodně zajímá a zvědavostí zvedá ze židle. Navíc, když jde o nezařaditelné Forgotten Silence, ke kterým má člověk přes všechna ta léta poslechově blízko a zažil už různé polohy kapely, jde jak slépka po flusu, aby dnes vyzkoušel tu další. Art rockovou, progresivní, výrazně okleštěnou od tvrdě metalových póz a riffů.  

Cesta krasovou krajinou je klidná, hodně postavená na klávesách a na první poslechy poněkud rozmělněných, chce se říct v Punkvě utopených, nápadech. Ale chce to jen čas. První rozpaky postupně mizí a člověk objevuje spolu s podzemními výpravami hudební doprovod, který umí být stejně jemný a pozitivní, jako temný a podivný. Kras je zvláštní místo a v podání Forgotten Silence také zvláštní deska. Má v sobě víc, než se původně zdá. A nejde ani tak o hostujícího Necrococka, jako o celkovou atmosféru, která se neustále přelévá a trochu si hledá své místo, aby sebe sama definovala.

Kras vidím jako směs art rockové hravosti a tajuplných ozvěn moravského podzemí. Hudebně se rozhodně bavím a nechávám se vlákat stále do hlouběji do jeskynních systémů. Jsem si jistý, že jsem ještě neobjevil všechna místa a stejně tak si jistý nejsem, jestli je v mých silách, aby se to vůbec povedlo. Bylo by dobré si nechat nějaká ta tajemství do příštích měsíců a možná i let. Kras přinesl na poměry kapely další netradiční tvář jí samotné a myslím, že jí sluší. Docela dost. Album zní přesvědčivě a byť nepatřím mezi velké prog / art milovníky, svých pár favoritů mám. A proč mezi ně s poslechem Krasu nezařadit také Forgotten Silence?

85%