Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Červen a Čermná je již delší čas (od roku 2009) duo, jehož kooperaci by bývala byla škoda si nechat proplout mezi prsty a lomoz zvučného tandemu nechat prošumět bez osobní účasti a svědectví té krásné symbiózy. Účastníci jistě vědí, o čem je řeč a nezúčastnění možná tápou a nedůvěřují lidovému přízvisku „bouda“, které návaznost na fotografie areálu a budovy samotné mohou vykreslit zbytečně ostýchavé předsudky. Bouda je klenot pošumavské rázovitosti a kultury a její genius loci člověka pohltí během první půlhodinky, kdy si začne jednotlivá zákoutí osahávat. Takže nebojte se toho, nebojte se té dramaturgické mozaiky, nebojte se objevování zapadlých lokalit, neb i takovýto festiválek má de facto parametry akcí velkých a atmosféra jeho je nepřenositelná a těžko popsatelná. Vím, podobné věty zaručeně čtete patrně u většiny koncertů, ale já nejsem promotérem téhle akce, ale obyčejným návštěvníkem a fanouškem, který si tuto kratochvíli (Magick Musick open air festival) velice oblíbil a obzvláště letošní ročník byl pro mě hodně zásadní. Je to věc osobních prožitků a vjemů, které se mi tam podařilo pochytat a můžu v tuto chvíli (a jistě stále euforií zalitou) prohlásit, že šlo o můj dosud nejintenzivnější ročník. Ani ne tak přímo hudební náplní festivalu, ale tou krásnou atmosférou a tím nejširším obsahem. Ale než se tu dojmu až k slzám a nakydám patos na čtenářovy receptory, přejdu raději ke vzpomínkám a přiblížení průběhu.

Počasí si toho dne s návštěvníky trochu pohrávalo a ukázalo rozmanitost, která naštěstí nešla do nepříjemných rovin, ale pár kapek ochladilo holé lokty, avšak v něco jako déšť se situace nezlomila. Ovšem jistá sprcha tu přeci jen byla, a to přímo hned od prvních vystupujících, kterými bylo sludge trio Łūt. Na začátek monstrózní atak, který stéká do krku jako správně asfaltový stout a jeho těžkopádná šutrovitost pozvolna hladí/válcuje cestu dalším lokům a dávkám. Tenhle žánr (vidím to na sludge / drone / doom) je komplikované udržovat v mantinelech neustálého napětí, a tak se občas prostě stane, že pozornost ochabne, obzvláště když stojíte v otevřeném prostranství a po očku sledujete, kolik dalších známých tváří se volně vměšuje do areálu a utváří kompars diváků. Mě to (koncertní vystoupení) ve výsledku bavilo celou dobu a možná i proto, že mi občas pánové připomněli mohutný lomoz méně známé portugalské formace Löbo. Ono vás to totiž furt nějak nutilo srovnávat a v našich končinách nevyhnutelně s Gospel Of The Future. Ale o nějakých kopiích tu nemůže být řeč, spíše o žánrové spřízněnosti. V každém případě jsem byl fascinován a decimován zároveň a tyhle hudební tryzny a katarze mi sedí a teď… teď mi to sedlo náramně dobře.

V.O.H. byla pro mě jediná kapela, se kterou jsem dříve neměl tu čest. Možná ano, ale paměť v šuplících nic neobjevila. Takže pro mé uši a tělo premiéra, avšak v hudebním střetu šlo spíše o hudební střed, který vysílal signály odtamtud i od támhletud. Několik zajímavých riffů, které v ten moment řezaly do živého, se vyloupnout povedlo a byl to vlastně element, který mě ukotvil do trávy pod podiem, abych celý set setrval a naslouchal. Bylo to přesně to, co můžete očekávat od muzikantského směru s přízviskem hardcore-punk. Atak, ostrost, kritika, zloba. Někdy jsem se trochu ušklíbl a někdy uznale zamračil. Tak to má být.

Thrash metal se zuby nehty drží v popředí, ačkoliv největší vlnu nahradila jiná (heavy metalová), což nemění nic na tom, že fanoušci nepřevlékli kabáty z džínoviny za koženky, ale zůstali věrni svému. Právě hrající kapela se však historicky jednou převlékla. Avšak na místo výraznější změny šlo spíše o vysvlečení staré menší kůže, pod kterou se ukrýval nový lesklý overal… asi jako u hadů. Takže někdejší CBF rozšířili řadu přední linie o další kytaru a název překovali ve zvučné jméno Faüst. A co je výsledkem? Učebnicový uvolněný thrash metal se skvělými riffy, báječným staroškolským přesvědčením o správných postupech (ne, fakt nebudu jmenovat ta velká jména, ke kterým ostatně vzhlíží každý, kdo někdy ocenil žánr, jakým je thrash metal) a obecně zkrátka očividná (a uchoslyšná) věrnost celé té thrashové subkultuře. Souhrnně a suše řečeno – když se řekne thrash, tak se vám může vybavit i to, co dělají Faüst.

Pro mě osobně byl největší tahák jednoznačně Forgotten Silence. Těch důvodů bylo hned několik a jedním z těch největších byla výjimečnost situace a unikátnost samotného vystoupení. Ačkoliv jsem kapelu viděl (již/teprve) potřetí, neznamená to, že by jejich koncertní aktivita hýřila četnou kadencí. Vidět tuhle kapelu je pro hudebního fanouška vyloženě svátek a pro oddané skalní pak doslova povinností. Alespoň já to tak cítím a dopomáhá mi k tomu i aktuálně hojně skloňovaná nahrávka Vemork Konstrukt, která byla náležitě a důsledně přehrána. Pěkně od začátku do konce. Tady se musím přiznat, že teprve tenhle koncert byl pro mě tím nejsoustředěnějším poslechem tohoto alba, protože podmínky, ve kterých obecně hudbu poslouchám, mnohdy zcela nekopírují mé toužené požadavky. Přesto aplikování alba do svého playlistu nebralo konce a postupné noření a pronikání do skrytých záhybů bylo natolik vzrušující činností, že to nemohlo skončit jinak než tím, že si jednoho dne prostě sednu a pustím si to celé v klidu a nebudu dělat nic jiného než vnímat. A jsem tuze rád, že se tak stalo právě nyní. Bylo to dokonalé. Zvukově, hudebně i prostředím. A aby toho nebylo málo, tak po posledním tónu z novinky se sáhlo do archivů, kde se vyloupla srdcová skladba Vaset z jedinečného (ostatně, které album Forgotten Silence jedinečné není, že) díla KaBaAch. Protože tahle skladba byla před nějakými dvaceti lety tou první, kterou jsem od téhle kapely slyšel a tím pádem tou ikonickou láskou na první pohled a také protože jsem druhý den měl jmeniny, vysvětloval jsem si celý obraz jako učiněný zázrak. Však mi na těle naskočila husí kůže, která by šla snadno zaměnit s příchodem chladu, ale v hlavě jsem měl jasno – tohle bylo zcela mimořádné setkání a prolnutí impulsů a vln, jejichž frekvenci jsem oddaně přijímal. K úplnému konci setu kapela ještě zařadila prastarou skladbu Clara (jméno mé prvorozené dcery, náhoda?), která do současnosti nechala proniknout ranou zádumčivou syrovost. Úchvatné vystoupení.

Povodí Ohře bylo nečekaně skvělé. Abych to trochu osvětlil. Svým způsobem se mi jejich muzika líbí, ale domácí prostředí a vlastnictví alba Dva trámy na kříž mě k nějakému uznalému kývání vyloženě nepostrčila. Byl jsem tak zvědav na live session, kterak mě vtáhne, či odtáhne, protože tenhle country rock (nebo jak to nazvat?) se syčáckou dikcí frackovitých výlevů filosofických rovin není úplně jednoduché na první dobrou přijmout a vstřebat. Výsledek byl vskutku výtečný. Oceňuji skvělé rozvržení povahy skladeb v průběhu celého setu, kdy se na začátek nahrnou do lidí svižné pecky, pak se trochu zvážní, zvolní, zavtipkuje a pak se zase útočí. Některé pasáže byly naprosto famózní a roztodivné kytary (vizuálně tedy zaručeně) strhávaly největší pozornost. Respektive v momentech, kdy si zpěvák Sisi neuzmul publikum zcela pro sebe, což nebylo dáno jen tím, že se zcela určitě důsledně připravoval před výstupem několika sklenkami. Hádám. Průpovídky byly vtipné, nebyly naštěstí zbytečně dlouhé, a i jeho šoumenství a divadelní kejklířství během koncertu mělo okázalé působení. Hudebně mi tam krásně sedly gradující momenty a řezavé věty, které mi z desky tak výrazně nevylezly. Báječné vystoupení, které doslova předčilo očekávání a příjemně zakončilo celou událost.

Říkám sice, že byl konec, ale nějaký čas jsme s kolegou Coornelem ještě v areálu zvostali a započali hovor s Forgotten Silence, od kterých se těžko odcházelo. Svit ohně dopřál magické vážnosti a nutno říct, že tohle byl jeden z těch drobných střípků, které mi vytvořili onen jedinečný zážitek, o kterém jsem se toliko rozplýval v úvodu. Tím obecným dojmem zůstává fakt, že Magick Musick Festival je nejen o hudbě, ale i o setkávání. Třeba vám nemusí být výběr kapel a žánrový rozptyl blízký, věřte ale, že vám minimálně jedna kapela vždycky perfektně sedne a celková atmosféra akce vás stejně pohltí a přijme do rodiny. Zkuste to.