Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Forgotten Tomb - Nihilistic Estrangement

Forgotten TombNihilistic Estrangement

Garmfrost11.5.2020
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone
VERDIKT: Na novém albu namířili Forgotten Tomb více do post-metalových vod. Z blacku zbyl pouze hlas a doomu cit pro melancholii.

Ani desáté album italských groove depresáků Forgotten Tomb, které má představovat nový začátek, není v porovnání se starší produkcí ničím výjimečné. Stále se rochní v bažině nic moc nálad a šlapavého tempa. Bohužel i Nihilistic Estrangement přes svoji kratší stopáž nabízí pramálo opravdu chytlavých míst. Rád bych řekl, že je to dáno stylovým zaměřením a že fans zasmušilého ranku ocení nové dílo Forgotten Tomb krapet radostněji. Já se však v zadumaně zčernalých melodiích rád rochním, ale Nihilistic Estrangement se mi pod kůži nijak zvlášť nedostává.

 

 

Abych přece jen nezačal až tak záporně, přiznám recenzovanému albu mnohem chytlavější a zábavnější melodické motivy, než jakými oplývala například předchozí We Owe You Nothing. Ta byla opravdu špatná. Slabinou, která nové album shazuje podstatně níž než by muselo, jsou do zblbnutí opakující se riffy. Vzorem pro mé tvrzení může být hned první Active Shooter. Uměle natahovaná skladba by zřejmě nebyla nic moc, ani kdyby byla zkrácena na půlku, ale se svými takřka devíti minutami uspí posluchače, ať už je nadopovaný čím chce. Jejím protipólem je naopak nejchytlavější a zároveň nejpřímočařejší hitovka District³. Ta se mi vlastně i trochu líbí. Určitě z celé desky nejvíc a možná i celé diskografie Forgotten Tomb. Ona není špatná ani titulní věc. Zejména její úvod lahodí mému uchu docela dost. I díky natahovaným pěveckým linkám se jedná na poměry Forgotten Tomb hit. Velká škoda, že takových skladeb není na novince víc. Za překvapující lze označit také závěrečnou vypalovačku RBMK. Konečně něco pro fans melodického blacku. Bohužel i tato položka trpí nemocí nepoměru v počtu nápadů a přepálené stopáže, takže v půlce začne písnička fest nudit.

 

ft

 

Z blacku, ze kterého Forgotten Tomb kdysi vzešli, zůstal přítomný pouze hlas jak rašple. Dokonce ani toho doomu v aktuální tvorbě moc nezůstalo. Jeho odkazy pokaždé jistou skladbu dokonale zvelebí. Držet se těchto nálad déle, bezesporu to celku dosti prospěje. Jak vidno, kapela se tentokrát vymanila z black/doomu a své umělecké směřování namířila do post-metalových vod. Všechno, co doposud dokázala vytvořit, proměnila do ospalého soundu s nekonečnými repeticemi. Forgotten Tomb se evidentně našli. Mají vlastní tvář, kterou si na rozdíl od svých posledních desek s nikým nespletete. Někomu jejich muzika sedne, jinému ne. Jak jednoduché…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky