Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi je to dáno nějakou setrvačností, nebo podvědomým dojmem, že se něco změní, ale pořád sleduji kapelu, která mne už párkrát zklamala. Řeč je o Forgotten Tomb, kteří si od roku 2010 razí odlišnou cestu tmavých kontur metalu. Ohlášení nového alba po třech letech ve mně stejně vyvolalo velká očekávání, možná proto, že jsem je měl dříve tolik rád. Ihned se mi zalíbil obrázek na obalu, jehož chladné použití barev dávalo tušit sužující atmošku. Jenže všechno je nakonec jinak.

Hned zkraje musím poukázat na nelibý zvuk nahrávky, který je vyveden o něco málo decibelů výš, než je současný průměr i tak dost hlasitých nahrávek. Stěžejní ale stejně zůstává hudba, která na mne dýchá všelijak, jen ne jako chytrá muzika od pánů po patnácti letech existence. Dobré nápady tu jsou, je tu přítomna i velká dávka agrese a nasazení, jenže ani jednou jsem si během poslechu neřekl, že bych si tuhle nebo tamtu skladbu dal znovu. A co teprve pocit po dohrání desky? Dřívější dojmy s ústy dokořán a totální vyždímání nervů, to vše je nyní pryč. Teď, když album dohraje, spíš se koukám po něčem odlišném, kde se tolik neblije a nesnaží za každou cenu o tvrdou pasáž s našpulenými rty. Nevím, co se stalo, proč se kapela rozhodla kráčet touto cestou plytkého black metalu, ale patrně jim to vyhovuje.

Časy prvních alb už jsou jednoduše pryč a naším úkolem je hledět zpříma na současnou tvář kapely. Ta tvář má zavázané oči, podobně jako tomu je na samotném obalu. Je to výraz skupiny, která se cachtá v neúplných pasážích natahovaných na nekonečnou délku. Třeba taková kytarová sóla bych mnohdy radikálně zakázal používat, protože mne vyloženě otravují a to není jen případ Forgotten Tomb. Vrcholem pak budiž neschopnost nápaditě ukončit skladby a tedy nadměrné využívání fade outu, což mluví samo za sebe. Marně přemýšlím, co vlastně od kapely chci. Nejsem s to vyřknout konečné řešení mé nespokojenosti. Ta nervozita pramení patrně z roztahaných vět jednotlivých skladeb a zároveň s průměrnou šedou strukturou. Je škoda, že se talent nenechává dostatečně dozrát, stejně jako nápad, kterým některé momenty disponují. Vemte si takovou King Of The Undesirables, tu kdyby zahráli o něco svižněji, nerozeznám ji od vypalovaček z vikinského rohu Amon Amarth.

Je dost možné, že už jsem to někde psal, říkal, či jinak veřejně prohlašoval, ale Forgotten Tomb modelu posledních pěti let mi k srdci nerostou. Je to škoda a říkám to znovu, protože jsme tak přišli o výtečného zastánce hudby, která měla kouzlo a jasně danou atmosféru. Dnes, pravda, hrají pořád dobře, ale obsah vyšumí jak tableta směsice vitamínů vhozená do sklenice vody. Jsem si vědom, že takové názory nabývám zejména díky vnitřní rozepři a nechutí se sžít s novou vlnou. Ale tak je to přeci jen u většiny nových záležitostí napříč životními cestami, ale výmluvně připomenu, že když něco fungovalo a mělo to úspěch, proč to bylo nutné měnit. Na druhou stranu, pokud přijdete ke kapele jako k někomu novému, koho ještě neznáte, určitě se nebudu podivovat a ohrnovat nos nad tím, že projevíte uznání. Svým způsobem to není marný materiál, jen je z něj cítit nevyužitý potenciál. A konec konců, proč se spokojovat s polovičatostí, když máme hojnost lepších prací?