Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Darkenhöld je třináct let stará francouzská blackmetalová kapela a pokud se hned v úvodu budeme ptát, co já mám společného s black metalem, tak odpovědí bude jedno malé téměř nic. Jejich aktuální album Arcanes & sortilèges, které je jejich pátou dlouhohrající deskou a jehož název si můžeme přeložit jako tajemství a kouzla, na mě jednoduše zbylo z toho, co nám chodí na recenze. Na druhou stranu člověk by neměl uhýbat před tím, co mu život staví do cesty, a tak jsem neuhnul. Chudáci Darkenhöld.

Při dohledávání informací na metalové encyklopedii mě celkem překvapilo, že pilíře kapely tvoří pouhá trojice muzikantů a zbytek je manšaft doplňovaný na živé vystupování. Překvapilo z toho pohledu, že jejich black metal patří nástrojově a zvukově k hodně zaplněným, prostorovým a s poměrně silnou aurou. Prapůvod můžete hledat (z mého ne příliš zasvěceného pohledu) u Emperor nebo Dimmu Borgir, případně ti vyposlouchanější z vás si jistě doplní další jména. Kromě hodně zaplněného zvukového spektra kapela nabízí (a umí) i poměrně silné melodie a na můj vkus skoro až přeslazená kytarová sóla (závěr Incantations), což zmiňuju především z toho důvodu, že poslech desky je díky všem těmto aspektům poměrně snadný a nekonfliktní. Rozhodně se nejedná o žádný zlý black metal, který by se vás snažil vykopat z vaší komfortní zóny kamsi do studeného lesa nebo opuštěné hrobky. Žádné zlo, žádný satan, ale spíše epicky rozmáchlé vypravěčství plné velkých příběhů a velkých hrdinů. Mám z toho vlastně podobné pocity jako z poslechu Falkenbach.

Pokud jde o hudební řemeslo, potřebná většina alba dlouhého 46 minut je zvládnuta slušně a bez přešlapů. Snad až na někdy hodně primitivní bicí, ale budiž. Sám sebe se sice musím ptát, zda jeho vyrovnaná ale současně i poněkud jednotvárná forma je výhodou, nebo naopak důvodem, proč deska ve své druhé polovině baví o poznání méně. Po pravdě se nelze ubránit pocitu, že album neustále recykluje to samé a ve výsledku pak samo sebe. Nijak přesvědčivě nepůsobí ani přemostění mezi jednotlivými částmi skladeb, v nichž dochází k razantnímu zklidnění a zpomalení - lze v nich vycítit nějaký dramatický a hodně důležitý dějový zvrat, ale jeho skutečný význam znají jen tvůrci sami a pár nejvíce zasvěcených (typicky v Héraldique, ale i jinde). Neboli muzika Darkenhöld je hodně vypravěčská a pro plné docenění alba je znalost jeho obsahové stránky z mého pohledu klíčová. Jistě není třeba zdůrazňovat, že se jedná o selhání na mé straně.

I přes výše uvedené mouchy ale album funguje dobře, poslouchá se dobře a rozhodně mě nijak neuráží. Nechci tím tvrdit, že se stane mým denním chlebem (nestane), nebo že se ze mě stane blackmetalista (nestane) a vyznavač fantasy příběhů, starých hradů a mýtů (kdepak). Rozhodně to ale není důvod, abych album sundal ze stolu a honil si na něm triko. Za mě jde o slušně zvládnuté řemeslo, z něhož cítím nadšení a víru ve svou věc. Což je dobře. Taky z něj neslyším žádný zvukový propadák (i to je dobře) a byť mi obálka a celé grafické zpracování digipaku přijde takové ... no takové trochu legrační, asi dokážu pochopit, že někomu se to může hodně líbit. Nic proti, můj respekt ke všem, kteří si to umí užít. Určitě jich bude dost.