Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stále platí, že undergroundové elektroniky u nás pomálu, takže si zase jednu dáme. Prakticky během celých prázdnin se vždycky jednou týdně objeví kus analogových rytmů, mechanizovaných ruchů a dalších syntetických záležitostí, poháněných jak duchem staroby, tak i budoucna. A začneme dnes. Tento den na Echoes strávíme ve společnosti atmosférické elektroniky, takového skromně vedeného kybernetického soundtracku na pomezí ambientu, IDM a dark electra.

Za projektem Fractal stojí Tomasz Lukowicz, producent z Polska, který si umí najít chvilku, aby své hudební pohnutky vyjádřil skrz němý minimalismus. Fractal je o snových atmosférách, jejich temných strukturách, vnitřních pochybnostech a o kombinaci tanečních a mysteriózních rytmů. Ponechaných pěkně při zemi v módu skrytých představ a jen skromně rozvinutých situací. A i když se snaží rozkvést, není to naplno, vše se odehrává jen v možnostech, kudy se vydat v rámci svého vnímání a kam posunout své vlastní vizuálno.

Fragmenty polospánku, lehká noční nedůvěra, rozpadající se naděje, ale pokračující sny v touze po ní. Human Error je čistě instrumentální deska (až na pár zmutovaných deklamací), pás elektroniky, která posílá chillout na pobyt v místě, které je pro něj malým hororem. Tomaszovi pod hlavičkou Fractal vedle tohoto alba vyšla také druhá kolekce A unique hybrid a ukazuje se, že spojení autor - label by mohlo vést k delší spolupráci. Human Error víc než cokoliv jiného funguje jako dokonalé pozadí jiné činnosti. Album supluje přítomnost samoty, kdy je člověk doma a má možnost se oddávat chvilkám lehké tvůrčí svobody (třeba psaní článku). Při snaze najít co možná nejvýstižnější slova pak tuto snahu spojit s kybernetickými poryvy Fractal. Je to jednoduché a jde to využít. Tomaszova tvorba umí odhalit emoce, ale celé je to pouze o pohybu na malém území.

Fractal je v podstatě proces robotizace downtempové muziky, její následování, ale přitom více pulsující a v doprovodu hlasu androidů místo nás, pozemšťanů. Je to jako příjemné šimrání, ale hnané víc přes mašinky. Vyklidněná mechanizace, ozvěny naprogramovaných postupů, které už dávno nejedou podle plánu, jemně se vymkly kontrole a žijí si svým vlastním životem. A určitě ano, Human Error lze brát jako soundtrack ke spojení této atmosféry a neživých entit. Vize jakési polozapomenuté laboratoře visící kdesi v kosmoprostoru, kde je po vstupu do kabiny zjevné, že všechny programy neplní co mají, nebude úplně od věci.

Fractal není těžká hudba a Human Error není těžká nahrávka. A tomto ohledu se pro ni také budu sem tam vracet, protože minimálně teď, v posledních pár týdnech, se tento postup osvědčil. Potřebuješ si dáchnout, nenechat se rušit a když už, tak obezřetně? Je tu Fractal. Je to takové podkroví vlastního baráku, kam si člověk odskočí odpadnout a není při tom úplně za mrtvolu. Je při vědomí, ale to má puštěné jen napůl. Je to hra s pocity, úleva i stres spředené do třičtvrtě hodinky klidného napětí. Nic složitého.