Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Waterse a jeho Annihilator mám po boku po celou jejich kariéru. Ponejvíce můj CD přehrávač okupovali s prvními dvěma nahrávkami. Od té doby se Jeff hledá. Po stabilizaci vokalisty Paddena v sestavě souboru se zdálo, že roky, kdy jsou tito pánové spolu, začínají konečně přinášet ovoce a album Feast bylo tvrdé a zkrátka dobré. Waters po letech experimentování pochopil, že jeho výchozí kariérní bod je tentýž, v němž by měl pokračovat, a že by se měl vykašlat na nepovedené experimenty a hledání hudebního progresu. Ne, Watersovi nebylo dáno, aby přepsal dějiny, byť svoji kapitolku do encyklopedií napsal, to už mu nikdo neodpáře. Ze zprávy o odchodu Paddena a návratu Waterse k mikrofonu jsem nebyl vůbec potěšen. Mladík za bicí soupravou Mike Harshaw sice z předchozího tria zůstal přítomen, ale co si budeme povídat, principálem tohoto šapitó může být jen jeden.

Watersovi hlasivky naštěstí s léty zrají a v porovnání s Paddenovými schopnostmi se neodehrává nijak markantní rozdíl. Hudebně se Annihilator posunují a okupují klidnější thrashmetalové vody. Nyní se blíží k území s kódovým označením Megadeth – Super Collider. Vezměte si tu nepříjemnou otrávenost a vlezlost z pozdních Megadeth a lehce ji urovnejte ležérností Waterse a divokostí Harshawa. Občas mám dojem, že opravdu poslouchám Megadeth a musím se přesvědčovat, že tomu tak není. Albu dominuje přehršel chuti přijít v každé skladbě s něčím odlišným. Kupodivu zajímavý je i Waters, který se konečně oprostil od svých nutkání překonat sám sebe ve svých největších hitovkách. Jeho práce má smysl a vymyslel životaschopnou šablonu pro své hraní. Začátek slibuje výbuch kvality a posluchačské žně. Tolik a více si plánujete po otevření alba.

Jenže, nepovedlo se. Kdyby se nápaditost a kvalita úvodu povedla napodobit i v dalších skladbách, bylo by o zábavu postaráno. Další exploze nápadů nepřichází. Neříkám, že se Jeff nesnaží být kreativní, ale nějak to nevychází. Annihilator na většině hrací doby jen suše konstatují a tudíž nudí. Takových nahrávek Annihilator již vydali tolik, že bych jimi mohl dláždit dvorek. Na předchozích dvou albech se Annihilator blížili stále více své podstatě a ostrý thrash metal jim doslova svědčil, stačilo přidat trochu progrese. Na druhou stranu se tentokráte Watersovi podařilo udržet album na dobré straně vkusu svojí rozmanitostí.

Jeff už mnohokrát prokázal, že je mužem jedné skladby, která však album nezapomenutelným neudělá. Evidentně nepoučen opakuje svůj nákrok směrem k progresivnějšímu vyznění. Po velmi slibném začátku posluchač tápe a hledá další silný kus. Tu a tam jsem potěšen, ale Waters opakovaně dokazuje, že kompozičně není žádným géniem, který složí materiál v top kvalitě pro celou plochu. Pokud Jeff nepostaví regulérní soubor s více tvůrčími mozky, bude odsouzen k věčné roli, kterou hraje řekněme od roku 1993. Jeff nezachází do vyložených experimentů. Netroufá si na bourání hraničních kovových linií a spíše se topí v obligátnostech a punkově thrash melodických slabikářích, které před ním psali mnozí. Úvod většiny skladeb se snaží odlišit od klišé trochou jazzu nebo netradičních melodií. Když už mám dojem, že se Jeff odstřihnul od minulosti, slyším strukturu - šablonu Fun Palace. Jeff ať dělá, co dělá, tak skládá své dávné já dohromady se stylovými klišé. Posluchač album zaznamená, vyslechne, pokyne spokojeně hlavou a odchází jinam. Jeff je srdcař, jiný by se na tu svoji káru už dávno vybodnul.