Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapely Frana a Opiliones mají kromě dnes představovaných sedmi vinylových palců společně taky to, že když se pustíte džunglí internetu a budete se snažit o nich něco dohledat, mnoho toho nenajdete. Tradičně to nejzákladnější info na facebooku, v případě první zmíněné muziku vyvěšenou na bandcampu. Trocha stručných informací k sestavám, ale tím to končí. Recenzent má pak o odstavec míň práce.

K dalším průsečíkům dojdete pátráním v historii, kde objevíte plakát společného koncertu a tedy minimálně jednu možnou příčinu pro to vydat splitko. Obě kapely navíc pocházejí z Německa, i když Frana částečně i z italského Milána, a podle všeho jsou to tak trochu soudruzi z podzemní scény lomozících kytar. Noise rock, hardcore, trocha melodií, trocha emocí, ale hlavně undergound. Přísahy na klasiky žánru v podobě (nejen) Shellac a Fugazi jsou pak tím nejpřirozenějším východiskem a současně příčinou toho všeho. A to není vůbec špatně.



Kdybych měl obě kapely přiblížit fanouškům domácí scény, v případě Frana volím obecnější příměr k noise rockovým kapelám v katalogu Silver Rocket, ke kterým mají svým podáním tohoto žánru poměrně blízko. Jejich dva songy nijak zásadně neřeší původnost, základem vychází z nejlepších tradic špinavého rocku a svým způsobem představují pouze další pohled na to, jak hrát rockovou muziku nahlas, spontánně a bez svazujících pravidel. Hledat víc znamená nenacházet, ale stejně tak lze snadno dojít k závěrům, že hledat cokoliv dalšího není třeba. Frana svou stranu desky zvládají slušně, přímočaře a je docela škoda, že celkový dojem jim kazí nevyvážený mix se zbytečně vytaženou kytarou a především zastřený a nepřehledný zvuk.

Strana Opiliones zaujme hned v úvodu první skladby nápaditější kytarovou prací a přesvědčivějším vokálem, dobře se hodícím k emotivně laděným hardcore punkovým kapelám. Měl-li bych opětovně volit příměr pro tuzemského fanouška, napadají mě (s jistou rezervou) Esazlesa. Opiliones nejsou sice tak rozevlátí v prostoru, ale důraz na kytary mají obdobný, stejně jako s podobným přehledem zvládají čistě instrumentální pasáže (úvodní pasáž No Magic). K jejich dobru budiž přičtena i větší jistota při formování kompozic, i když právě zde se přímo nabízí další cesta vývoje spočívající v jejich protažení a rozehrání po šíře. Možná jako Esazlesa, ale možná i úplně jinak. Dalším pozitivem je o fous lepší zvuk, především s vyváženějším mixem a dobře umístěnou baskytarou.



Nahlíženo s patřičným odstupem plní tohle splitko přesně to, co si myslím, že by plnit mělo. Tedy ta nejlepší možná seznamka s novými kapelami a nahlédnutí pod pokličku toho, co se děje o kus dál než u nás v Horní Dolní. A samozřejmě i impulz k dohledání starších věcí, což v mém případě platí minimálně u Opiliones se vším všudy. Smysl se ukrývá v těch nejpřirozenějších věcech.