Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzské blackmetalové duo Lunar Tombfields zatím překypuje aktivitou a po svém založení v roce 2020 a debutní desce The Eternal Harvest (2022) přichází s další plnohodnotnou nahrávkou. Respektive už přišlo, protože jejich dvojka vyšla loni v říjnu a od té doby mi občas proběhne přehrávačem, když úplně nevím, co si pustit a když potřebuju spíš mentálně vypnout. Na jejich pojetí černého kovu postaveného na velmi pěkných, ale nikoliv prvoplánových melodiích a příjemné melancholii se dobře naskakuje a je to přesně ten typ poslechu, při kterém se člověk nepotřebuje úplně vyčerpat nebo příliš soustředit. Jedním dechem rovněž dodávám, že vyvozovat z toho závěr, že muzika téhle kapely je dobrá jen jako kulisa, by bylo nespravedlivé zjednodušení. Tak snadné to zase není.

Kapela se na svém debutu představila jako duo ve složení Äzh + M. a na tom se aktuálně nic nezměnilo. Nezměnilo se ani jméno vydavatele (LADLO) a v podstatné míře se nezměnil ani jejich rukopis. Minule jsem v závěru recenze vzpomínal na desku Marrow of the Spirit od Agalloch, kterou mi poslech debutu oprášil v paměti asi díky představě přírodních scenérií, které mi přitom letěly hlavou, a možná i lehce zastřeným zvukem, který se k této formě black metalu docela hodí. Ten byl ale v případě Lunar Tombfields nejen zastřený, ale současně i natolik neprůrazný a řekl bych až nezajímavý, že ani při opětovné zkušenosti z odstupu mi album v tomto bodě příliš neimponovalo. Jinak jsem si ho ale připomněl docela s chutí.

Novinková deska se nezměnila v tom, že obsahuje velmi dlouhé skladby a s výjimkou úvodní a upřímně dost nezajímavé rozehrávky žádná z pětice písní nekončí pod osm minut. Vypravěčský a rozmáchlý styl je kapele vlastní a během poslechu nemám nikde dojem, že by to vyloženě drhlo. Střídání rychlých, bicími hnaných pasáží s těmi volnějšími, příjemně zvlněnými je v podstatě velmi intuitivní a přijatelná kombinace pro nenáročný a uvolněný poslech, jehož závěr je sice ten, že Lunar Tombfields nejsou žádní dříči progrese, ale komu to vadí! Jejich muzika nemá cíl posouvat hranice ani vytvářet nové obzory, ale s využitím známého budovat silnou a pohlcující atmosféru, což se jí myslím daří velmi solidně.

Pro přísné vyznavače žánru mohla být minule muzika Lunar Tombfields až příliš nekonfliktní a ani v tom novinka An Arrow to the Sun nepřináší změnu. Není k ní důvod. Trajektorie kytarových melodií obloukem míjí norský přístup a směřují mnohem víc k raným Alcest, do jejichž rodiny bych se nebál zařadit tvorbu této kapely a k jejichž fanouškům mohou s klidným svědomím směřovat moje doporučení. Oproti debutní nahrávce se z mého pohledu zapracovalo i na zvuku, který sice nenavozuje žádný stav vyložené blaženosti, ale někdo z něj sundal deku, přiostřil kytary a zintenzivnil něco, co bych nazval metalovým duchem. V konečném důsledku tedy veskrze pozitivní závěry, nicht wahr?