Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouhých šest let trvání a vyhlížení nového pohybu na obloze je u konce. Dále už dřepět u otevřeného vikýře posledního patra tovární haly nemusím. Ambiciózní ruchotepci, které jsem si (nejen) já ve vší skromnosti povýšil z pozice nadějných rolníků do role předáků industriálního tažení kosmoprostorem, jsou zpět. A vypadá to, že jsou při chuti. Síla debutu "Terminal World Perspective" byla omamná, těžká a přesvědčivá. Změť trvalého oparu nad opuštěným komplexem budov, tajemná zvuková apokalypsa, která uměla být stejně brutální jako výpravná. Vzpomínám a pod respirátorem se drží pot jako před lety.

Staré výsledky potřebují popohnat. Staré procesní operace je třeba vyměnit za nové, flexibilnější. CONTROL HUMAN DELETE jsou vědci sebe sama a to mě baví ze všeho nejvíc. Jsou vývojovými technology svého dospívání, svých nutných a hlavně chtěných přesunů v čase. Novinka "The Prime Mover" je toho ukázkovým příkladem. Je to progres. Promyšlený kreativní rozbor přesunu, kde není místo na hlouposti ani nazdařbůh poskládané motivy, natož na návrat kamsi do pravěku. Vše je na nejvyšší úrovni celkového zkompletování nových prostředků, jež mají využít těch léty prověřených a pozvednout je na vyšší úroveň. Jde o pečlivou selekci různých pochodů industriálně metalovým koloritem, jehož hlavní podstatou není být cizí a nepřístupný, ale čerstvý a věrný obrazu vlastního sebezdokonalení. CHD jsou prostě o pár let chytřejší. Humanoidi, jež domýšlejí své představy a dotahují je do konce.

Nové album, to je větší členitost, více motivů a méně zanícené temnoty. Znamená to více kroků po hraně žánru, ovšem tradičním stylem nijak nedevalvujícím minulost kapely. CHD už nejsou tolik zatížení ambientními plochami a až hororovým vyzněním. Jsou schopni více experimentovat a nedbají cesty jen jedním směrem. Pokud debut zaujal specifickým vytvořením tuhé, mnohdy až depresivní nálady, tak "The Prime Mover" je barevnějším odkazem na původ žánru, ale také na mnohá překvapení a prosvětlující momenty. CHD už nejsou tolik ztuhlí, umí se rozhýbat a jsou schopní se vyjádřit na užším časovém úseku, než je ubíjejících sedmdesát minut. Další devízou aktuální sbírky je přístupnost. V začátcích vítá zvědavce ochotného naslouchat docela obyčejným projevem, který se postupem času mění v pozoruhodný děj, který si umí vynutit další a další pozornost. A to všechno za stálého vnímání, kdy není posláním vytvořit neprostupnou hradbu riffů a přechodů, ale vyvolat zájem o studium nových prvků a zejména o jejich dopad na celkový výraz kapely.

Průrazný, až nečekaně ostrý sound nahrávky dává zapomenout na poněkud zamlženou minulost CHD, která sice nebolela, ale dnešní kabát se nosí lépe, než ten starý ve skříni. Závěr je pro mě samotného překvapivý. Debut, který jsem dlouho bezmezně uctíval jako jednu z mých nejoblíbenějších industriálně black metalových nahrávek posledních let, je rázem krok stranou. To, co jsem si vůbec nepřipouštěl, se nakonec stalo. Balvan v podobě prvotiny je odvalen a nahrazen novým vědecky podloženým materiálem, jež jako kámen vypadá, ale svá zabarvení mění jako chameleon.