Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fuzz - Fuzz

FuzzFuzz

Jirka D.6.10.2015
Zdroj: 12" černá gramodeska běžné váhy v gatefold obalu (# ITR 254)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Jedinečný start nové kapely jinak už nezadržitelně rozjetého vlaku jménem Ty Segall. Jméno Fuzz si zapamatujte.

Když začnete pátrat po tom, co všechno už vydal Ty Segall, kde všude se objevuje jako výhradní autor (jen dlouhohrajících sólových desek vydal sedm) a kde všude někomu dopomáhal, dojdete k celkem slušnému seznamu nahrávek všech možných formátů a tvarů. Přitom tenhle týpek z Laguna Beach, California, multiinstrumentalista, skladatel a zpěvák letos v červnu oslavil osmadvacet. Takže klub sedmadvacátníků přežil.

 

Fuzz band

 

Vedle všech možných spoluprací, projektů a sólo dráhy je tu ale jedna speciální věc. Charlie Moothart na kytaru, Chad Ubovich (dříve Roland Cosio) na basu, Ty Segall na bicí a hlasivky k tomu. Zvuk vycházející z nejlepších tradic heavy riffů Black Sabbath, proto-punku The Stooges, energie Led Zeppelin, drzosti Sex Pistols, kytarové magie Jimiho Hendrixe. Fuzz. Klasické power trio, zvuk naprostá garáž, žádná přetvářka, žádné naleštěné fotky a drahá kadeřnice. Rock ve své nejpřirozenější podobě - ostře myslící, provokativní, přidrzlý mladý floutek s cigárem v koutku.

 

Fuzz debutovali v roce 2013 a ještě než se dočkáme nové desky (předobjednávky už frčí), vytáhneme tuhle dva roky starou věc, která žije, nestárne a nikdy není pozdě na to se s ní seznámit. Jde o stejnojmenné album, jehož šestatřicet minut bylo úhledně rozděleno na dvě čtveřice skladeb a dvě strany černého a krásně vydaného vinylu. Na požádání ukážu.

 

 

Muzika Fuzz je na první pohled neuvěřitelně jednoduchá, postavená na hodně zboostrované kytaře, perfektně (rozuměj maximálně jednoduše a maximálně účinně) nabušených bicích, vrnící baskytaře a nahallovaném vokálu. Minimálně na první straně desky se sází na rychlost, údernost, rytmickou jednoznačnost a kopec energie. Trochu poezie přináší snad jen What’s In My Head? a kousek Hazemaze, ale to je z romantiky vše. Zbytek jsou tvrdé riffy, prapočátky metalu (opět vzpomeňme rané Black Sabbath) a válcující rock’n’roll.

 

Druhá strana s sebou nese větší prostor pro instrumentální improvizaci, především pak pro bicí, i když nejen pro ně. Nejednoho napadne možná pocta Wardově Rad Salad či Bonzově Moby Dick, ale možná je to úplně jinak. Stejně tak se protahují čistě instrumentální pasáže a skladby se stávají méně přímočaré, větví se a blíží čemusi jako hodně syrovému psychedelickému rocku - typicky v One. A tím myslím jen to dobré a nejlepší; deska se tak neomezuje na čistě energický drajv a získává na barvitosti a komplexnosti.

 

Pokud jde o negativa, napadá mě pouze jediné a je jím až přílišná snaha o heavy zvuk, především v kytaře. Osobně bych uvítal větší lehkost a vzdušnost, která by dle mého soudu slušela Fuzz mnohem víc. Jinak ale bez závad a doporučení k průzkumu!

 

Fuzz vinyl


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 11.10.15 20:31

Album si ordinuji od okamžiku, kdy se o něm kolega zmínil v (tuším) srpnových Ozvěnách. Baví mě to velmi, ale některé citace Wilsona, resp. Gildenlöwa mě fakt s*rou. Podobnost je někdy slabé slovo. Např. s tím tleskáním je to jako slyšet "Trains" z "In Absentia". A je toho víc. I z Wilsonovy sólové tvorby. Neříkám, že od roku 2002 už nesmí na desce nikdo tleskat, ale ať s tím hoši naloží trochu jinak. Zaráží mě symbióza originality s plagiátorstvím. Fakt se bez toho neobejdou? Z tohoto důvodu v mých očích Kingcrow ztrácejí, ačkoli "Eidos" je poutavé dílo a do jisté míry výkladní skříní moderního progu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky