Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když začnete pátrat po tom, co všechno už vydal Ty Segall, kde všude se objevuje jako výhradní autor (jen dlouhohrajících sólových desek vydal sedm) a kde všude někomu dopomáhal, dojdete k celkem slušnému seznamu nahrávek všech možných formátů a tvarů. Přitom tenhle týpek z Laguna Beach, California, multiinstrumentalista, skladatel a zpěvák letos v červnu oslavil osmadvacet. Takže klub sedmadvacátníků přežil.

Vedle všech možných spoluprací, projektů a sólo dráhy je tu ale jedna speciální věc. Charlie Moothart na kytaru, Chad Ubovich (dříve Roland Cosio) na basu, Ty Segall na bicí a hlasivky k tomu. Zvuk vycházející z nejlepších tradic heavy riffů Black Sabbath, proto-punku The Stooges, energie Led Zeppelin, drzosti Sex Pistols, kytarové magie Jimiho Hendrixe. Fuzz. Klasické power trio, zvuk naprostá garáž, žádná přetvářka, žádné naleštěné fotky a drahá kadeřnice. Rock ve své nejpřirozenější podobě - ostře myslící, provokativní, přidrzlý mladý floutek s cigárem v koutku.

Fuzz debutovali v roce 2013 a ještě než se dočkáme nové desky (předobjednávky už frčí), vytáhneme tuhle dva roky starou věc, která žije, nestárne a nikdy není pozdě na to se s ní seznámit. Jde o stejnojmenné album, jehož šestatřicet minut bylo úhledně rozděleno na dvě čtveřice skladeb a dvě strany černého a krásně vydaného vinylu. Na požádání ukážu.

Muzika Fuzz je na první pohled neuvěřitelně jednoduchá, postavená na hodně zboostrované kytaře, perfektně (rozuměj maximálně jednoduše a maximálně účinně) nabušených bicích, vrnící baskytaře a nahallovaném vokálu. Minimálně na první straně desky se sází na rychlost, údernost, rytmickou jednoznačnost a kopec energie. Trochu poezie přináší snad jen What’s In My Head? a kousek Hazemaze, ale to je z romantiky vše. Zbytek jsou tvrdé riffy, prapočátky metalu (opět vzpomeňme rané Black Sabbath) a válcující rock’n’roll.

Druhá strana s sebou nese větší prostor pro instrumentální improvizaci, především pak pro bicí, i když nejen pro ně. Nejednoho napadne možná pocta Wardově Rad Salad či Bonzově Moby Dick, ale možná je to úplně jinak. Stejně tak se protahují čistě instrumentální pasáže a skladby se stávají méně přímočaré, větví se a blíží čemusi jako hodně syrovému psychedelickému rocku - typicky v One. A tím myslím jen to dobré a nejlepší; deska se tak neomezuje na čistě energický drajv a získává na barvitosti a komplexnosti.

Pokud jde o negativa, napadá mě pouze jediné a je jím až přílišná snaha o heavy zvuk, především v kytaře. Osobně bych uvítal větší lehkost a vzdušnost, která by dle mého soudu slušela Fuzz mnohem víc. Jinak ale bez závad a doporučení k průzkumu!