Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gaahls Wyrd - Braiding The Stories

Gaahls WyrdBraiding The Stories

Victimer24.7.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Rozplétání Gaahlových temných příběhů, ke kterým je třeba chovat respekt, ale ze kterých nemrazí.

Malé pozdvižení a větší míra pozornosti, mistr Gaahl se vrací se svým temně filosofujícím projektem Gaahls Wyrd. Jeho první deska GastiR - Ghosts Invited byla povedená záležitost, kus osobité umělecké duchařiny a možnost vnímat tohoto norského autora v trochu jiném rozlišení, než jak jsme byli, nebo mohli být doposud zvyklí. Uběhlo šest let a máme tu nový zvukový příběh mezi sny a realitou, hororem a esoterickým bádáním, mezi viditelným a neviditelným.

 


Základem je temná vize, která k Gaahlovi a jeho věrným neodmyslitelně patří a vývoj, kterým se v rámci projektu ubírá. Je zřejmý, ihned slyšitelný. Gaahlovi je dobře v rozvíjení své autorské svobody, která se o black metal jen lehce otírá a dere si svou cestu jiným prostředím. Gaahlovou tmou plnou zamyšlení, deklamací a dalších sdělení. Hudebně se ocitáme v místech, která by se dala označit jako temná a lehce avantgardní, snad i progresivní. Zlo je to tam a pokud se připomene, tak jen v rovině uvažování nebo náznaků. Gaahl je na úrovni a studuje, kudy se ubírat.


To je z nového alba ostatně hodně cítit, tedy jak Gaahl nad svou tvorbou přemítá. Rozvíjí ji a snaží se dosáhnout většího rozpětí. Nijak dramaticky, pěkně postupně a bez násilí. Braiding the Stories je dílo hodné svého názvu. Spolu s autorem rozplétáme jeho vyprávění, mnohdy značně rozprostřené a útržkovité. Tohle album je takové hudební a vokální filosofické dumání. Kompoziční výstavba mezi realitou podrážek bot, představivostí a obrazy tvořícími se v mysli. Braiding the Stories je temná kultivovaná kreativita. Hledání sebe sama v krajině duchů (to přetrvává), snů a míry dosažitelnosti.


A určitě také další výzva. Gaahl se za poslední léta vokálně krásně vypracoval a je schopný obsáhnout mnohé. I tady se nejedná o nic překotného, jeho zpěv se prostě léty prostupně profiluje a umí se prodat. Na tomto albu to platí, vokál je doménou. Hudebně mi album ale příliš nesedí, respektive se mi drolí, nedrží při sobě. Bohužel opakovaně, pořád a už se to nezmění. Druhé album Gaahls Wyrd je o zvukovém hledání temné esence. V tomto ohledu byla debutová práce více tradičnější a přímočařejší. Tradičnější i ve svém metalovém poslání. A to mi vyhovovalo více. Braiding the Stories je rafinovanější, atmosféričtější. Strukturovanější a svázané více mechanismy.

 


Až moc mi přijde, že je to soubor vytažených, zvláštních a často uchvacujících momentů, které příkladně ukáží, jakých věcí je momentálně soubor Gaahls Wyrd schopen, ale pak se vše rozpadne a vítězí pocit nenaplnění. Jako by se nedosáhlo toho podstatného, celistvé tváře desky. Ta ve finále jen naznačuje, i když je v tom místy excelentní. Hraje si s námi a když už by mohla pustit celou svou krásu ven, nic zásadního nepřichází. Pořád se ocitáme mezi hezky zpracovanými útržky jinak docela fádně rozvedených nápadů. Nástřelů, kudy jít a pak to celé nějak vypustit. Těch luxusních nástřelů není málo, ale styl, jakým je s nimi nákládáno je v rámci možnosti jaksi plochý, nerozvedený... a bohužel se stává, že Braiding the Stories uspává. Když si vzpomenu na loňské Trelldom, tam byla ta přehlídka nápadů naplněna beze zbytku. Gaahls Wyrd tohle bohužel nenabídne. Je pravda, že parta významně pokročila a nabízí mnohá krásná zákoutí své temné mozaiky. Jen bych si je přál slyšet v ucelenější podobě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky