Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Galge - Dødelig

GalgeDødelig

Monachos23.12.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // bandcamp
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Dødelig je silné album, které vyčnívá z šedého průměru moderního extrémního metalu a dokáže mě opakovaně zvednout ze židle. A to se počítá.

Galge jsou mladá formace z Dánska, která je údajně vrcholem tvz. nové vlny dánských (extrémních) metalových kapel. Tak se podívejme na zoubky těmto severským mládencům. Důvěřuj, ale prověřuj. Dødelig je druhé album čtveřice kluků z dánského města Aarhus. Už na svém debutovém albu předvedli, že jejich extrémní metal odmítá běžné žánrové nálepky a na čistotu žánru si moc nepotrpí. Na Metal archives je někdo dal do boxu s nápisem „death metal“, ale v této krabici je klukům z Galge určitě dost těsno. Minimálně na aktuálním albu. Dødelig je odvážný mix více stylů. Jistě, na albu najdete výraznou stopu deathmetalového běsnění modernějšího ražení, ale kromě něj zde uslyšíte i ozvěny black metalu, prvky post-rocku, vlivy shoegaze, a v neposlední řadě i (post) hard core/metalcore motivy. Dalo by se říci, že je to takový „progresivní chaos“. Poměrně technické riffy a netradiční rytmické struktury se střídají s atmosférickými a zádumčivějšími pasážemi. Když se v jednom rozhovoru zeptali frontmana Galge Sørena Tuborga, jak by specifikoval identitu jejich nového alba, vyjádřil se, že je dobrodružné, emotivní a těžké. Mohu jen souhlasit, všechny tři složky jsem v hudební sloučenině Dødelig úspěšně detekoval.


Mimochodem, slovo „dødelig“ v dánštině znamená „smrtelný“. Debutové album z roku 2021 neslo název Løkkelig ( v překladu „šťastné“). Docela zajímavý kontrast. Ne že by byl debut vysloveně veselá muzika, ale novinka se noří do mnohem temnějších témat. Po hudební i textové stránce. Album není jen sbírkou náhodných písní, ale funguje jako konceptuální dílo, které sleduje transformaci mírumilovného člověka na bytost plnou nenávisti pod vlivem nešťastné události, která se mu v životě udála. To zní dost vážně, ale Galge se rozhodně netváří jako smrtelně vážní „smrťáci“. Důkazem je řádně ujeté video ke skladbě Tankeløse tåber (v překl. bezmyšlenkovití blázni).

 

Galge band


Hlavním vypravěčem kapely je již zmíněný zpěvák Søren, jehož extrémní death/core/metalový projev je velmi intenzivní, naléhavý a uvěřitelný. Ale stejně naléhavá je i hudba. Divoké blast beaty střídají těžkotonážní kytarové stěny ve středním tempu. Všechno to koření kolektiv Galge náhlými disonantními a disharmonickými přechody, které se v setině vteřiny mění na melodické a atmosférické pasáže. Občas to působí chaoticky, ale většinou to má hlavu a patu. Užívám si zajímavé kytarové linky, které se bez varování zjeví uprostřed exploze agresivity a ponuré brutality. Výborné jsou i přiznané basové linky, zgustl jsem si na basovém sólu v sedmičce Blodrød ly. Mohlo být i délší, ale je třeba se těšit i z maličkostí. Album uzavírá nejdelší skladba alba Under mulmet, která na ploše téměř šesti minut kombinuje death metal s divadelním, až dramatickým finále, ve kterém se objeví étericko-expresivní ženský vokál alá Björk, který skvěle kontrastuje s brutálním growlem Sørena. Skutečně silný emocionální závěr alba.

 

Galge je rozhodně talentovaná partička, které nechybí odvaha, ale naštěstí ani schopnosti. Jsou velmi hraví, je cítit, že je baví hledat (se) a experimentovat. Nahrávka je díky tomu pestrá, nenudí, ale místy je to rozervané a jakési uspěchané. Skladbám by prospělo, kdyby jednotlivé nápady více rozvinuly. Tak to je někdy kvantita na úkor kvality, takových momentů však není mnoho. Obecně je Dødelig silné album, které vyčuhuje z šedého průměru moderního extrémního metalu a dokáže mě opakovaně zvednout ze židle. A to se počítá.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky