Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O legendě (nejen) řeckého death metalově dračího metalu s příměsky temnoty, epična a hlavně symfonie Septicflesh se napsalo nespočítaně slov, můžeme proto směle přejít rovnou k aktuální sbírce Codex Omega. Někdo pláče po Sumerian Daemons, jiný jde ve své vášni ještě dál až k Έσοπτρον (moje první sektání se SF bylo krásné a navždy). Další přísahá na návratovou Communion… Na té se Septiflesh vyprofilovali do podoby, kterou do dneška neopustili. Což je jim kladeno za vinu a zároveň vynášeni do nebes. Po klopýtnutí jménem Titan jsou zpět s masívní atmosférou, temnou jako uhel. Máme zde možná nejbrutálnější materiál, za kterým stojí monolit Septicflesh.

Je škoda, že athénští draci rezignovali na své tolik naléhavé melodie a vsadili na hlasitou formu extrému. Ne, nezbláznil jsem se a je jasné, že existují mnohem zuřivější a tvrdší spolky. Ale SF umí v kombinaci s orchestrem, drtivým zvukem a skladatelským umem vytvořit dokonalý nátlak na nebožákovu mysl. Vše pak dokresluje grafická stránka Sethova umění a v neposlední řadě Sotirisovy skvěle filozofické texty.

Nechci působit zaslepeně a tvrdit, že Codex Omega nemá žádnou chybku na kráse. Ne, zas tak fanatický nejsem. Že může díky velké sázce na formu uniknout cosi v obsahu? Ano, je to nejen možné, stalo se tomu tak i nyní. Chybí mi nejasnost vizí, originalita každé skladby z kterékoliv desky. Materiálu na Codex Omega schází od všeho. Nestávalo se, že by při prvním poslechu nového alba SF bylo jasné, co se bude dít příští vteřinu. Napovídali jste svému sluchu a pokaždé se mýlili. Nyní tak nějak tušíte, co bude. Dokonce jsou slyšet postupy dobře známé z předchozích let… No toto?

Znamená to, že je Codex Omega dílem průměrným nebo dokonce slabým? Ani náhodou! Dílo je jednoznačně velkolepé až vrušující. Zuřivá tsunami typu Enemy Truth nebo Dante`s Inferno jsou prostřídána působivou tváří Faceless Queen nebo Trinity, kterou mám od Septiflesh tolik rád. Samozřejmostí je vysoký instrumentální nadstandard kapelního osazenstva i novice s paličkami Kerima "Krimh" Lechnera, který v sobě snoubí vraždícího tlučmistra i rytmického démona. Kdo miluje hluboký chřtán Spirose, bude opět s chutí řvát spolu s ním. Naopak čistých zpěvů je opět poskrovnu. Brutální mašinérie jim stejně příliš prostoru nedává.

Hlavní slovo má znovu a hlavně symfonický orchestr, kytary ale nejsou tolik upozaděné jako na Titan. Žel nejsou ani tak výrazné, jako bývaly dřív. Což je ohromná škoda a ocenil bych znovu ony sžíravé melodie a husí kůži nahánějící sóla přes posmutněle vzteklou doprovodku. Rovněž se nedočkáme schizofrenických psycháren z The Great Mass. Máme tu ale jako na dlani výpravnou epickou až filmovou jízdu, která vás jednoduše strhne do rauše. Různá změkčovadla pak s funkcí kontrastu dodávají deathové rubanici lesk nevšednosti.

Septicflesh přišli s nahrávkou, která je natolik svojská, že jim odpustíte odklon od jakékoliv stránky jejich tvorby, kterou máte rádi. Codex Omega není nejlepší v rámci své diskografie, to ani náhodou, ale bezesporu patří mezi to nejzajímavější, co představily ostatní letité legendy metalové scény. Jestli mluvíme o slabinách alba, musí být jasné, že i nejjalovější místo na Codex Omega je ohromující. Hodnocení by mohlo být vlastně dvojí. S ohledem na to, co kdy Septicflesh vytvořili bych hodnotil Codex Omega 6,5/10. Ve srovnání se zbytkem světa musím s hodnocením o fous výš. Nedá se jinak.