Recenze: Galibot - Euch’Mau Noir bis

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

GalibotEuch’Mau Noir bis

Garmfrost4.3.2026

Zdroj: mp3, promo od vydavatele

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Atmosféra Galibot v sobě mísí punkový noise black metalový ryk s chytlavými melodiemi...

Z aktivní stáje převážně metalových kapel všech různých chutí, stylů a vášní, francouzského vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions nám pravidelně chodí spousty promo nahrávek. Většinu příliš nedoceňujeme, což však LADLO neodrazuje, a dál nás s chutí zásobuje. Mezi lokálními bandami francouzského podzemí nalezneme také mladé horníky slyšící na jméno Galibot. Galibot se nazývaly děti posílané do dolů na severu Francie rubat uhlí. Vzhledem k tomu, že je album Euch’Mau Noir bis věnované těžbě, fotografie členů jsou rovněž řádně umouněné, je otázkou, zda se jedná o poctu nebo odboj.

galibot

Hned na začátku si řekněme, že Euch’Mau Noir bis není novým albem tak úplně zcela. Jedná se o přepracované debutové album, které je ošetřené remixem a masteringem, skladby přearanžované a více propracované. Navíc zde najdeme dvě bonusové skladby. Tohle mě zaujalo. Proč dva roky od vydání debutu kapela ztrácí čas podobným krokem. Chápu, dva noví členové a rostoucí schopnosti pomohou skladbám k lepšímu požitku, nicméně smysluplnější kroky spatřuji v tvorbě nových kompozic… Ale co už, Euch’Mau Noir bis je zde a není marné.

Neznalému, jako jsem byl ještě do nedávna i já, bych napověděl, že se jedná o syrový, špinavý ale dosti atmosférický black metal s ženským screamem. Frontwomanku Diffamii doprovází za mikrofonem kytarista Thomas. Hlavní slovo má ale pohledná divoženka. Její hlas je spíše nenápadný a snadno pomíjitelný. Do punkového noise black metalového reje se její zoufale a hystericky ječící hlas ovšem v podstatě hodí. Neruší nátlak, který kapela do posluchače cpe hlava nehlava. Muzikantům to hraje hodně dobře. Libují si v sólových vyhrávkách a zajímavě vystavěné rytmické souhře bicích s basou. Sem tam se objeví dechové nástroje nebo harmonika, lidovou veselici však v albu nenacházím. Spíše se Galibot snaží vyčarovat dobovou atmosféru.

Album je nepřístupné. Přese všechny melodické výpady, je album studené. Nemocné a smutné. Přitom jsou melodie nakažlivě jásavé… Stylově a výrazově se s Galibot nepotkávám, ale vnímám kvalitu provedení i zajímavou dobovou náladu. Počkám si, až se Galibot pustí do nových skladeb. Budou lepší a výraznější? Nebo budou opět potřebovat další nahrávku, na které původní songy vylepší?

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?