Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Spielberg kecal, když nám ukázal, že emzáci jsou hodná stvoření s velkýma očima, co pěstují kytičky a létají z planety na planetu jako pilné včelky. Emzáci jednou přiletí a vezmou nám vítr z plachet, černá voda se nedočkavě vyleje z břehů a potopí naše úsměvy pod plachtou děsu a utrpení. Nebuďme tak naivní, peklo a smrt čeká možná jen kousek od nás a vemte jed na to, že vypálí jako první. Tak si to alespoň představuje sestava Norcturnus, která naše slechy oblažovala v libozvučných devadesátkách, kdy bylo pomrkávání po mimozemských entitách docela v kurzu.

Šmejd z vesmíru může mít hodně podob. Může vypadat jako pokojová rostlina s nejasnými úmysly nebo naopak jako slizká nestvůra s větším počtem očí, uší a například pohlavních orgánů. A jeho víra nemusí být stejně tak v nic a nikoho jako v totální chaos či v prokleté stoupence, padlé bohy a zlé štokrle na nožičkách. Je to jedno, poznáte zavčas. Ti zlí emzáci z naší recenzované vzpomínky se hned v úvodu snaží přivolat trojici toho nejhoršího spadu z vesmíru, jaký si dokážete představit. A potom se rozjede něco, co v té době nikdo nehrál.

Nocturnus, ostřílení mladí hoši z věhlasné Tampy na Floridě, kolébky US death metalu, na to šli troufale hned od začátku. Thresholds je jejich druhým počinem, hned po v mnoha ohledech revolučním The Key. Tato kapela byla vlastně první, která začala používat zvukové efekty a klávesy ve své muzice. Dnes se to zdá až neuvěřitelné, ale nikdo v té době se ani neodvážil zpestřit svoji muziku něčím experimentálním, ačkoli i o tom bylo to pravé kouzlo.

Proč vzpomínám právě na Thresholds? Protože mě tahle deska zformovala, zakoupil jsem si ji na – jak jinak – polské kazetě ještě v dobách, kdy mi čouhala sláma z bot. Devízou kapely byla jednak neopakovatelná atmosféra, jakou byste vyřezali jenom z velkých sci-fi mlátiček na plátně. Stejně jako Cynic (a ještě pár dalších v té době) se Nocturnus vrhli na extrémně technicky náročný a vizionářský metal s přesahem. The Key má fanouškovská obec o něco radši, protože tady se to všechno nastartovalo a žije to dodnes.

Poznávacím znamením Nocturnus je vedle atmosféry, kterou tvoří zcela specifické „space“ klávesy (od té doby jsem tento rejstřík u nikoho neslyšel), kytarová práce. Těžké deathové sekanice v podladění na samé hranici možností a tzv. osamocená sóla (nevím jak jinak to nazvat). To znamená, že celá ta řež se občas jakoby zastaví v čase i akci a do prostoru vylétne ultrarychlé sólo, které zanikne s další sekanicí. Nikoho jsem nikdy neslyšel takhle hrát a po počátečním poznávání tohoto konceptu si je dnes už jinak představit neumím. Mike Browning jede hlavně šlapákový kulomet, death metal Nocturnus se až na jediný rychlý výplach nepouští dál než do rychlejších středotemp, kde se jejich těžkému stylu daří pálit i od boku skutečně skvěle.

Mezi favority patří bezesporu Aquatica o událostech z roku 2023 (už se k tomuto datu pomalu blížíme, přátelé) a podmořské kolonii. Bublinky, temné hučení a velice mimozemské klávesy jsou doslova všude. Těžká palba deathových jízd v tom nejlepším světle (nebo tmě?). Stop-time skladeb se sóly tu kapela využívá naplno, o to více si posluchač uvědomí tu valivou jízdu, která opět a opět drtí.

Jak si myslíte, že tento příběh skončí? U bíle prostřeného stolu se zástupci všech zásadních osobností obou civilizací a poplácávání se po zádech? Tak to jste hodně naivní nebo rádi po večerech pohádky hozené do jiného vesmíru. Všechno skončí blbě, přátelé, a o tom zatím je i příběh této kapely, která se po letech snažila o znovuoživení a vydala tak slabou placku, až se chtělo zavolat do Houstonu, že máme problém.

Vesmírných taškařic bylo a vždycky bude málo. Buďme rádi za každou z nich, tohle je mé největší doporučení pro těch několik z vás, co tuto kapelu stále dodnes míjejí.