Recenze: Galibot - Euch’Mau Noir bis

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

GalibotEuch’Mau Noir bis

Garmfrost4.3.2026

Zdroj: mp3, promo od vydavatele

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Atmosféra Galibot v sobě mísí punkový noise black metalový ryk s chytlavými melodiemi...

Z aktivní stáje převážně metalových kapel všech různých chutí, stylů a vášní, francouzského vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions nám pravidelně chodí spousty promo nahrávek. Většinu příliš nedoceňujeme, což však LADLO neodrazuje, a dál nás s chutí zásobuje. Mezi lokálními bandami francouzského podzemí nalezneme také mladé horníky slyšící na jméno Galibot. Galibot se nazývaly děti posílané do dolů na severu Francie rubat uhlí. Vzhledem k tomu, že je album Euch’Mau Noir bis věnované těžbě, fotografie členů jsou rovněž řádně umouněné, je otázkou, zda se jedná o poctu nebo odboj.

galibot

Hned na začátku si řekněme, že Euch’Mau Noir bis není novým albem tak úplně zcela. Jedná se o přepracované debutové album, které je ošetřené remixem a masteringem, skladby přearanžované a více propracované. Navíc zde najdeme dvě bonusové skladby. Tohle mě zaujalo. Proč dva roky od vydání debutu kapela ztrácí čas podobným krokem. Chápu, dva noví členové a rostoucí schopnosti pomohou skladbám k lepšímu požitku, nicméně smysluplnější kroky spatřuji v tvorbě nových kompozic… Ale co už, Euch’Mau Noir bis je zde a není marné.

Neznalému, jako jsem byl ještě do nedávna i já, bych napověděl, že se jedná o syrový, špinavý ale dosti atmosférický black metal s ženským screamem. Frontwomanku Diffamii doprovází za mikrofonem kytarista Thomas. Hlavní slovo má ale pohledná divoženka. Její hlas je spíše nenápadný a snadno pomíjitelný. Do punkového noise black metalového reje se její zoufale a hystericky ječící hlas ovšem v podstatě hodí. Neruší nátlak, který kapela do posluchače cpe hlava nehlava. Muzikantům to hraje hodně dobře. Libují si v sólových vyhrávkách a zajímavě vystavěné rytmické souhře bicích s basou. Sem tam se objeví dechové nástroje nebo harmonika, lidovou veselici však v albu nenacházím. Spíše se Galibot snaží vyčarovat dobovou atmosféru.

Album je nepřístupné. Přese všechny melodické výpady, je album studené. Nemocné a smutné. Přitom jsou melodie nakažlivě jásavé… Stylově a výrazově se s Galibot nepotkávám, ale vnímám kvalitu provedení i zajímavou dobovou náladu. Počkám si, až se Galibot pustí do nových skladeb. Budou lepší a výraznější? Nebo budou opět potřebovat další nahrávku, na které původní songy vylepší?

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D