Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou to téměř tři roky, co kapela Nocturnal Pestilence debutovala svým albem Evangelium Aeternum. Dnes navazují na svou tvorbu albem druhým, nazvaným jako I, Eternity. Mnohé prvky v jejich tvorbě zůstaly zachovány a jiné se naopak objevily nově. Pojďme si desku projít krůček po krůčku…

První kontakt s albem náleží vizuální stránce, tedy obalu. Novinka nenápadně navazuje na provedení minulé a to jednak grafikou a jednak způsobem stylizace fyzického nosiče. Opět totiž jde o čtyřpanelový digipak s vloženým bookletem. Na titulní obálce znovu vidíme výjev bez loga i názvu desky. Zdá se, že Nocturnal Pestilence se v takové stylizaci našli a nutné přiznat, že na mne působí vcelku originálně a nikterak rušivě. Šotek se však vyřádil na zadní stránce s výčtem šesti skladeb. Na první pohled nic závažného, ovšem názvy skladeb jsou random proházeny, takže posluchač je schopen mylně označit tu kterou skladbu jiným názvem. To je v zásadě nepříjemná situace a trochu mi to kazí výsledný dojem. Po otevření digipaku a vyjmutí bookletu si musím opět povzdechnout nad prázdnou, čistě černou stránku. Na tomto místě bych viděl například nové logo kapely, nicméně není to první případ, kde jsem se s takovým nevyužitým prostorem setkal. Následuje několikastránkový booklet s texty a fotkou kapely. Oboje se mi zamlouvá a i font mi přijde dobře čitelný. Určitě bych vypíchl další návaznost na album prvotní, a to je opět pobořená stavba pražského známého chrámu, tentokrát svatovítské katedrály.

Nit má své uzlíky i v samotném playlistu. Možná je to náhoda, ale i počet šesti skladeb svým způsobem svazuje obě desky k sobě. Nejinak tomu je i s jejich stopáží, avšak konstrukce skladeb už doznala několika změn. Ne, že by Nocturnal Pestilence otočili kormidlem brutálně prudce. Stále jde o zcela jasně rozpoznatelnou kapelu s velmi charakteristickým rukopisem a především nezaměnitelným vokálem. Ale nějaké změny už do skladeb naaranžovány byly.

Když desku rozdělíme na jednotlivé nástroje, tak první, co trochu klepne do uší, jsou bicí. Kapela totiž stále hledá bubeníka a tak bylo nutné bicí na nahrávku naprogramovat. Trochu plastický zvuk může být nepříjemným, ovšem vzpomněl jsem si, že celkem podobně lomozí bicí sekce na desce Sjukdom od Lifelover. Zvyknout se samou sebou dá, rozhodně nejde o něco vyloženě odpudivého. Naproti tomu velice rozmanité a složité jsou kytary. Jejich linky pokoukávají po severském, konkrétně norském zvuku, ale zůstávají pevně v rukou své obsluhy. Pošilhávání po Satyricon se nabízí jako snadná paralela, ale výsledná skladba má do zmíněných Norů daleko. Jednoduše jde o odlišné vnímání black metalu. Tím se volně přenáším na klávesy, coby neodmyslitelný prvek v tvorbě téhle kapely. Neřekl bych, že by šlo o vyloženě patetické orgie, na kterých staví hromada gothic metalových souborů. Zároveň nejde o žádné šolíchání, neboť Link si s nimi umí báječně pohrát a výtečně dokresluje příslušné pasáže konkrétních skladeb. Tím dopřává hudbě Nocturnal Pestilence onoho epického nádechu, budícího dojem poslechu bájného eposu. Výpravnost není nahrávce cizí a je to, řekl bych, jeden ze stěžejních kamenů celé jejich tvorby.

Rozmanitost, kterou v sobě deska ukrývá, lze vystopovat především ve vokálech. Veškeré zpěvy, které zde uslyšíte, jsou totiž jen a pouze z jednoho hrdla, ačkoliv se to díky jejich charakteru zdá být skoro nepravděpodobné. Alenčin hlas má tu možnost, že dokáže likvidovat krkavčím skřehotem (vždycky se mi vybaví dávná dema Burzum) a zároveň konejšit sluchovody až operním přednesem. Asi vás hned napadá model kráska a zvíře, ale tady jde čistě o jednu personu, která oba druhy sice střídá, ale ne v bezprostřední blízkosti a náhlém sledu. Vše je akorátně načasováno, aby onen výraz skvěle zapadl do určitého dějství. Nejinak tomu je i v případě všelijakých, byť nenápadných vsuvek a zvratů. Odlehčené až rockové pasáže vyloženě potěší a především osvěží. V tomto směru bych vypíchl skladbu The Ascension, která je skutečnou perlou. V uvedené skladbě stojí za povšimnutí určitě i kytarové sólo, které má velmi zdařilé zpracování.

Z celkového pohledu můžeme o novince I, Eternity hovořit jako o desce, která nenechává svého posluchače chvilku bez dozoru. Neustále na něj naléhá a tlačí, přičemž mu dopřává i uvolněnější momenty, aby se mohl lapený jedinec trochu nadechnout. Epičnost je jasnou prioritou a krédem alba. Až bych skoro řekl, že je příběh možná zbytečně vysoko a hlas tak zastírá samotné instrumentální party, které by jinak samy o sobě dokázaly perfektně zaujmout. Ovšem jde jen čistě o můj dojem, že se na albu moc zpívá a spíše to reflektuje mou soudobou zálibu v rituálněji (snad i okultněji) laděné muzice. Na druhou stranu to všechno tak sype, že než se stačíte nadát, je tu konec alba.

V ten moment přichází obvyklá chuť si některé momenty zopakovat a lépe se zaposlouchat do jejich detailů. I, Eternity totiž není vyloženě přímočarou nahrávkou, ale dílem, které svá skrytá zákoutí odkrývá pozvolna. Pečlivý poslech tyto chvilky zaznamenat dokáže. Instrumentálně totiž jde o vydařený kousek, který si prosekává svou vlastní cestu tuzemským kolbištěm tohoto žánru. Doporučuji se jménem Nocturnal Pestilence počítat a nezatracovat jejich potenciál, protože věřím, že tahle kapela se naplno rozproudí ... třeba i s novým bubeníkem, kterého snad brzo najde.