Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli se chceme bavit o experimentálním metalu, Galvanist jsou jednou z cest k pochopení této nejasně definované odnože. Experimentální je často spíš nadnesený termín, pod kterým si lze představit kakofonie těžko pochopitelných zvuků a rytmů. Třeba to ani v tomto případě není zdaleka tak novátorské, jak se zpočátku zdálo, každopádně jde u Galvanist o tvorbu s neobvyklými postupy, které jsou nicméně pochopitelné a rozsévající hudební radost.

Mohlo by se říct, že tu máme další variaci na spojování žánrů, které k sobě mají blízko. Galvanist už na debutním albu Connection inklinovali k temnotě, depresivní maskara skladeb se rodila z doomových vod a délka skladeb ji nechala zvolna růst k naprosté zkáze. Nesmělé kontakty jiných žánrových sfér nebyly pro album zásadní, ale už zde hlodal ten pomyslný červ nenechavec.

Aktuální deska The Silence Between Stars, která vyšla v máji, svůj rodný měsíc zcela ignoruje a hněte jej do tvaru takového, dejme tomu, listopadu. Opět silný doomový hlas, ale už zde dochází ke střetům odlišných žánrů. Doom metal ztratil mandát k nekontrolovanému panování, jeho místo zabrala agresivnější forma vyjádření, která saje beneli z více směrů. Určitě je zde death a pak také silný vliv post a sludge metalu, to posluchač pocítí jen co dohraje intro a rozezní se Atrophy. Vynikající věc, ve které jsou parádní přechody mezi různými tématy. Kdybych chtěl někomu přiblížit jak The Silence Between Stars zní, opakovaně by mě napadla podobnost s The Ocean. Někde vůbec, ale někde hodně. Album syčí tlakem a kde se pnutí nedá vydržet, je řešením vyřvat všechno ven. Nálada tak nemá daleko k hysterii a tento vpravdě děsivý stav je často cítit i ze samotné hry. 

Nejde jen o jednu náladu, která by definovala skladbu. Mísení pocitů od žalu ke smíření, nebo nasranost přetavená do flegmatické vydechlosti, jsou částečkami jedné kompozice. Jednoduché, pochmurné motivy střídají složitější pasáže plné experimentálního nadšení. Rocková hravost, uvolněné kytarové preludování nebo megatěžké rifování. Je to málo nebo moc? Jak se to všechno potkává? Desetiminutová Dreich dává odpověď. Z pochmurného, pomalejšího začátku se rozjede nervní a rychlá vypalovačka s těžkými riffy ala Cult Of Luna. I když kytary drhnou podzemní ligu, dočkáme se pěkného sóla. V Hauntology zase slyšíme složitost melodických struktur, které se mění jako počasí. Daří se tu subtilní atmosféře dávající skladbě punc jedinečnosti. Je to pět (nepočítám úvodní intro) intenzivních fláků, které nejsou lehké ke strávení. Převažujícím dojmem je nervní tlak za očnicemi, ale hlubší mozkové struktury si vrní blahem z divných rezonancí.

Tolik tedy experimentální doom/death Galvanist, který by šlo titulovat i jako post – sludge metal, klidně experimentální nebo progresivní. The Silence Between Stars není všední nahrávka, ale s jejími sloučeninami jsme se už setkali. Galvanist to jen zpřeházeli a zabalili do jiného papíru. Takový dárek si nechám líbit.