Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Odložím kytaru jako před lety, posadím se za pult a budu tiše sjíždět své tajemné zvuky ohlašující bolest i naději. Tak pravil Varg Vikernes, promnul si hustý plnovous, řídnoucí vlas, sňal z těla zbroj a vojenského džípa nechal raději v garáži. Stal se znovu tím, co už kdysi zkusil. Prost řezavých riffů, skálopevně přesvědčený, že není nové cesty ostrým směrem, proto je zapotřebí vydat se koridorem táhlých synthy linek a pomalého zurčení folk, až ethno variací na téma další etapy nového alba BURZUM. Alba, které má své poselství, účel a snad i smysl. Na druhou stranu také alba, jemuž ambice tak trochu protékají mezi prsty.

Ano, novinka má svou atmosféru. A o to jde v případě tohoto komplikovaného muže především. Hudba osciluje mezi památnými klávesovými plochami dávné minulosti BURZUM a lehkou romantičností. Ať už tou středověce laděnou z prostoru nádvoří starých tvrzí, nebo tou elektronickou, která zlehčuje dalekonosné umělohmotné výpady, které nemají daleko k trvalé hypnóze. Novinka se tedy ocitá někde na mostku spojujícím vyzkoušené a prověřené spolu s novými postupy, které Vargovi vnukly představu jak by měla "Sôl austan, Mâni vestan" znít jako celek. Ano, snad to dokonce i padlo na úrodnou půdu... Vedle těchto předností (pokud je vezmeme za své) je tu ovšem celá řada až stupidně nezáživných motivů, jež vyznívají skutečně podřadně a svou vatózní majestátností przní pečlivě střežený odkaz alba. To rázem jako celek zaujme spíš projevem druhé jakosti a rozpačitou náladotvorností, než magickou souhrou dvou protipólných hudebních rovin.

Teprve potom zvítězí onen (stejně očekávaný) pocit rychle sešité a trochu ošizené verze nahrávky, která šla ještě trochu přihřát na plotně a jemně dochutit. Přes to všechno ale nejsem z těch, kteří by na Vikernesovi jen trapně přiživovali své mdlé tiky o prostoduchosti jeho (nové) tvorby. Opravdu nesouhlasím s názorem, že tohle sousto BURZUM je pouhým špatným a bezpohlavním produktem na zahnání hladu po další desce norského umělce. Tahle deska má co sdělit, má co dát, umí si mě najít ve správné chvíli a na správném místě. Problémem je, že to všechno trvá jen pár minut a ne celou hodinu, kterou tahle deska nabízí. Takže znovu ty vnitřní rozepře. Znovu ten pocit rozladění. I tak se dá věřit tomu, že množství zarytých a dokonale pohroužených se znovu najde a vystaví albu bránu hodnou vstupu do katedrály věčného smutku. Já zůstanu u svého přesvědčení, že vše podstatné Varg Vikernes svým projektem BURZUM už řekl a i když novinka není jen mocně se tvářícím výluhem z minulosti, nedonutí mě k hlubší víře v její uhrančivost. Ta mě míjí. Chodím po povrchu a jsem rozhodnutý na něm zůstat.