Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ghoëst - The Majestic End

GhoëstThe Majestic End

Victimer29.1.2026
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Když syntetická melancholie dostane do vínku pohřební tempo, může to být krásné a návykové.

Ve švédském Växjö jsem byl dvakrát a pokaždé to bylo s Tomem Necrocockem. Poprvé v rámci Kaviar Kavalier a podruhé, když výlet zjemnil coby bonusovou skladbu jeho Psychiatrického Necrocock alba. O ničem dalším už nevím, ale do Växjö se podíváme i nyní. Jako staří fanoušci klávesové epiky stylu zvaného dungeon synth. Přesně takoví, kteří svého času podlehli středověce laděné fantasy tématice starších alb Mortiise. Nebo je čistě z podobného důvodu zaujalo sblížení v rámci ambientních alb Burzum. Z nových akvizic, které loví v tomto náladově mystickém revíru, určitě doporučím návštěvu labelu Cryo Crypt, dungeon synth větve profláklejšího Cryo Chamber, kde se uhnízdilo hned několik projektů, za kterými stojí významné dark ambientní persony. Za všechny například Mountain Realm (Simon Heath) nebo Trollslottet (Pär Boström). Ale zpět do Växjö. Právě odtud pochází jistý A. Virdeus, který žánru dungeon synth úplně propadl a tvoří hned pod pěti různými jmény. Dohledat lze nahrávky Forest Shrine, Iskall, Winter Sphere, Mournbound a právě Ghoëst. Na metalovém poli je aktivní v projektu Werendia, což leckomu poví možná více.

 


Ale dnes se zaměřme na klávesové vyprávění Ghoëst. To má na kontě neskutečné množství osmnácti demáčů a také tři alba. To třetí, stále aktuální, nese název The Majestic End. Tvorba tohoto maníka mě trkla až díky tomuto projektu. Už dlouho jsem neslyšel tak podmanivě a kouzelně zpracovaný dungeon synth. Nutno ale dodat, že to není jenom o něm. A. Virdeus našel v rámci Ghoëst zajímavé spojení klávesové hypnózy a doomového tempa. Nezvykle zapojil bicí a dodal tvůrčímu procesu rytmus. V tomto případě útrpně pomalý, zkrátka doomový. Ghoëst je tedy spojením dungeon synthu a doomu. Častovat ho můžeme právě spojením obou stylů, což také autor očekává, neboť si za tímto spojením stojí. Ono se stačí podívat na název labelu, že... Nečekejte ovšem nic metalového, jsme pořád ve světě syntetické epiky, která maluje své linky dávných časů. Doom tvoří jen ono umrlé tempo a pohřebnější nálada.


Čtyři nové kompozice zaberou všechny nad deset minut a dominuje jim atmosférický stereotyp neustále se opakujících motivů. Pro běžné smrtelníky jde o těžce monotónní romantickou, instrumentálně epickou muziku na bázi středověce orientovaného soundtracku. Pro větší snílky majestátního, smrtelně přítulného a atmosféricky bohatého. Kdo tomuto žánru propadl, zřejmě uzná, nakolik lákavě svým zpracováním Ghoëst zní. Ano, díky žánru se nacházíme v monotónním prostředí, ale samotná klávesová mozaika The Majestic End je kreativní, líbivá, nebojím se říci promakaná. Už tím, jak je zapojena část rytmické sekce a náladově se ocitáme poblíž doomového kolbiště, je vše přitažlivější. Aranžmá jsou bohatší, než jakými povětšinou disponuje klasický dungeon synth opus.


Možná se pouštím na tenký led a v omámení si tu maluji něco na způsob silného zážitku, ale ve mně se nahrávka The Majestic End skutečně pevně usadila a přináší mi krásné chvíle. Ten tip odpočinku po shonu dne, kdy si o samotě vypnete a hodíte se do říše dalekých scenérií, kde to vibruje jak chutí po bitvách a dobrodružství, tak po kráse a síle skonu. Odchod na onen svět je svátečním okamžikem, zde v klávesově epickém balení. Nahrávka mezi skladbami šumí, zvuk je trochu zastřený, ale zase ne utopený pod kobercem v obýváku. Zapadá do celkového konceptu. Znovu ale zopakuji, že kovaný minimalista bude možná až zaskočen množstvím proměn a motivů. Stane se minimalistou s maximem prožitků.

 


The Majestic End má v rámci žánru svou sílu. Je to působivé, silně melancholicky laděné dílo. A tím, že já shledávám rozdíly v jednotlivých skladbách jako poměrně rapidní, si dovolím vypíchnout druhou skladbu jako mou nejoblíbenější. Ghoëst má na kontě spoustu nahrávek a téměř na sto procent se nepustím do všech, ale jistě to bude chtít důkladnější průzkum. The Majestic End je milé album, které mi zprostředkovalo jak chtěné dostat se zvukově pryč od reality, tak žánrové osvěžení. Toto je moje dungeon synth doomová premiéra a tohle spojení se mi opravdu zalíbilo. Je v tom více emocí, mystiky a zvukové bohatosti. Ono je snadné to odzívat, ale mnohem hezčí se do toho umět položit a hodit si do představivosti nový program, ke kterému se budete chtít vracet. Ne, tohle jen tak odzívat není v mých silách. Přepínám na Ghoëst, brou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 29.1.26 8:46odpovědět

Sem si myslel, že se tím dneska ráno proberu a tyjo .... neprobral.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky