Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čtveřici Transatlantic se v roce 2014 podařilo nejen přiznat kořeny, ale především vydat ve všech ohledech mistrovskou nahrávku, která snese nejpřísnějších měřítek nejen dnešních, značně pokřivených, ale i těch historických.

Kapela založená v roce 1999 debutovala roku následujícího albem „SMPT:e“, které vyvolalo značnou pozornost, řadu skvělých recenzí a dalo světu jasně na srozuměnou, že kvarteto Morse, Portnoy, Stolt a Trewavas se výzev nebojí. Úvodní skladba „All of the Above“ svou délkou přesáhla i pinkfloydovskou „Atom Heart Mother“ či „Close to the Edge“ od Yes, aniž by vzbuzovala dojem čehosi nemístného. Od spojení (ex)členů Spock’s Beard, Marillion, Dream Theater a The Flower Kings šlo očekávat pouze velkou bublinu, nebo velkou událost.

Není to tak dávno, kdy se kolega věnoval poslednímu albu Spock’s Beard a vzpomínal na dlouhé, i v dnešním článku již zmíněné skladby Transatlantic. Na novince kapela zvedla rukavici bohatých kompozic hned dvakrát, první z nich album otevírá, druhá končí. Sestávají z pěti, resp. sedmi částí, obě jsou poskládané chytře a vkusně, obě jsou dotažené a vyšperkované způsobem, pro který budete v současnosti těžko hledat srovnání. Aranžérský cit patří k velkým devízám Transatlantic a pokud se během poslechu někde ošívám, tak snad jen u přílišné pompy některých kytarových sól a klávesových harmonií.

Osobně mám dojem, že právě u těchto dlouhých skladeb naplno vyniká kompoziční jistota a smysl pro „velký příběh písně“. Ať už jde o zmíněnou aranžérskou nápaditost, ale především o skladatelským um a schopnost pracovat s nahozeným tématem, které je načrtnuto během jedné části písně, a k němuž se skladba vrací až ve svých dalších částech, dále ho rozvíjí, graduje a ve finále končí skutečně majestátním způsobem. Nebudu zastírat, že inspiraci u Yes (Close to the Edge), Genesis (Foxtrot, Nursery Cryme) či The Moody Blues (Days of Future Passed) cítím, ale k tomu se ještě dostanu.

Vedle těchto velikánů mohou na první poslech vypadat tři vložené skladby jako chudí příbuzní, ale i tento dojem je pouze první a do značné míry zavádějící. Místo a úloha „Shine“ jsou dané předchozím vyvrcholením „Into the Blue“ a klidná povaha této kompozice je v podstatě jediná možná, která nenarušuje spád a dynamiku alba a dává posluchači čas na regeneraci pro další dění. To přichází už s rytmickou „Black As The Sky“, ale i po ní následuje tentokrát nejvýraznější odpočinek nahrávky v podobě „Beyond The Sun“, v níž se ve větší míře dostávajíc ke slovu akustické nástroje. Závěr v podobě půlhodinové „Kaleidoscope“ je pak strhující ukázkou všeho toho, co jsem se snažil neobratně popsat v textu výše.

Pokud bych měl vyprávět příběh „Jak jsem kupoval novinku Transatlantic“, bylo by to nadlouho a pro nejmenovaného českého distributora by to nebyl příběh lichotivý. V duchu pohádkového „konec dobrý, všechno dobré“ lze ale zapomenout a snad i odpustit. Neveselé vzpomínky navíc důkladně překrývají dojmy aktuální, dojmy ze samotného vydání, které musí uspokojit i skutečně náročné hudební sběratele. Vydavatel InsideOut nešetřil a nabídl skutečnou parádu. Nejlepším to nejlepší.

Bonusový disk obsahuje osm coverů (vč. třeba Kimg Crimson, Elton John či Focus), ale zastavím se pouze u dvou z nich. Prvním je samozřejmě „And You And I“ od Yes, o nichž už tu dnes slovo padlo a jejichž odkaz slyším u Transatlantic snad nejvíc. Skladba pochází z alba „Close to the Edge“ (1972), což je jejich druhé album s mágem Rickem Wakemanem u kláves (tehdy mu bylo 23!) a první skutečně průlomové, které rozvinulo a dotáhlo do konce hudební směry naznačené na předchozím (a rovněž skvělém) albu „Fragile“ (1971).

Druhý zmíněný a závěrečný cover bonusového disku je píseň „Nights In The White Satin“ od The Moody Blues, která patří jejich druhému, koncepčnímu albu „Days of Future Passed“ (1967). Přiznám se, že zprvu jsem měl lehký problém s „vytržeností“ skladby z celku originálu (na němž nejsou mezi skladbami mezery a obě strany desky působí celistvě), ale důvod, proč se o této skladbě zmiňuju, je jiný – jde o doporučení k poslechu právě desky od The Moody Blues, která patří k velmi silným odkazům ostrovního rocku konce 60. let. A vlastně bych mohl napsat zcela obecně, že bonusový disk lze brát jako vstupenku a inspiraci pro vaši studijní cestu do minulosti, která nabízí vše, co si fanoušek rocku dokáže představit.

Abych to celé shrnul. Transatlantic dali dohromady skutečně silnou, dotaženou a inspirativní desku, která si musela vyžádat těžko představitelné množství práce a času. 76 minut vlastních myšlenek, i když zřetelně čerpajících v minulosti, 41 minuta jako vyjádření úcty a pokory velikánům, kteří posouvali hranice a psali učebnice rocku. To vše navíc ve skutečně krásné edici.