Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přítulnost a chytlavá aura se určitě nedá spojovat s celou diskografií Krisiun. V počátcích se kapela dala snadno zaměnit s americkou konkurencí, která patrně posloužila jako prvotní vzor. Výrazný byl důraz na rychlost, nespoutané bicí a celé to zavánělo fádním standartem. Vlastní tvář byla vzdálenou chimérou, ke které se kapela mohla, ale taky nemusela dopracovat. Postupem času zvolna dozrávala a snad díky svému původu nakonec došla k vlastnímu tvaru, který ji zaručoval tolik žádanou svébytnost. Nevýrazná kukla se rozlomila a z ní vyšel barevný smrtihlav s originální kresbou na křídlech. Utržené tempo se stáhlo z vedoucí pozice do zadních řad, jeho místo nahradila výraznější snaha více pracovat se strukturou spodních proudů, míchat chladné dno s prohřátýma vrstvama pod hladinou a zajistit tak ve výsledku členitější reliéf. Je to znát, řekl bych, že od takového Assasination vnímám jejich hudbu jako barevnou mozaiku smrtících témat, která jen tvůrci bez představivosti oblékají do stále stejných tónů šedi. Smrt může být barevná a vrstevnatá.

Forged In Fury trvá bez dvou sekund hodinu, ale ani mi to nepřišlo. Ponořit se do vln blastického víru a vyplavat na konci vyždímán do sucha se mi podařilo na jeden astmatický nádech. Rozmařilec tady najde vše, co by jinde musel shánět po všech čertech. Pomalou, tepající kovařinu pečlivě překládající pláty oceli, zvolna se měnící riffy nádherně vykreslující atmosféru, ze které se na posluchače z temna neznámého řítí bloky kamenných kvádrů. Potenciál zdařilých motivů se využívá beze zbytku a kolbiště mohou opustit až po naprostém vyčerpání. Bez okolků jsou cpány do rozdílných tónin, čímž přispívají k barevnosti desky i její stopáži, ale v tomto případě proti tomu nemůžu říct špatného slova. Vata? Vycpávka? V žádném případě!

Na albu se nehledá kočičí zlato v přepáleném oleji rychlého smažení, opravdu zběsilých pasáží by člověk napočítal pomálu. Dominuje spíš tempo střední, ve kterém je stavebnice vykreslena do nejmenších detailů. V tom je možná jeden z fíglů, díky němuž album nepůsobí odcizeně, ale nechává si se shovívavým úsměvem nahlédnout pod čabraku. Pomyslná váha občas nerozhodně zakolísá a dochází ke stavům šizofrenního pomatení, když bicí hradba chrlí nekonečný proud úderů a na druhé straně se volným tempem rozechvívají struny v neovlivnitelném zamyšlení. Stává se to nejčastěji v sólech, ke kterým se přistoupilo s rozumem a bez zbytečné rozmařilosti. Nenacházím ani známku marnivé přehlídky. Jak málo jich je, tak jsou dobře načasovaná a jejich drobný filigrán skromně vylepšuje záležitost celku. Jako vše ostatní mají svůj účel na albu i techničtější vyhrávky, které prodlužují život některým stručnějším myšlenkám, které by sami o sobě jen těžko obstály a žily déle než jepice.

Po devíti vydatných zářezech se deska chýlí ke konci. Zpomalení před samotným závěrem zajišťuje akustická brnkačka Milonga De La Muerte, která asi jako jediná nenaplňuje moji vadnou povahu a klidně bych se bez ní obešel. Není nijak nádherná, povznášející, prostě je jen akustická. Verze na CD pak obsahují ještě dva covery. Ten první nejsem schopen identifikovat, ale to mi nebrání užít si archaickou tvář živelné pohromy. Druhým je pěkná předělávka od Black Sabbath, Electric Funeral, na níž je vidět, že Krisiun se umí bavit a smrt neberou jako jediné dogma, podle kterého lze stavět svět.

Kapele to na Forged In Fury šlape jako hodinkám ze Švýcar. Podepsán pod tím bude určitě i fakt, že sestavu tvoří původní hráči podepsaní už pod prvním demem z roku 1992. Taková věrnost a stálost si žádá poklonu. Po vyhoření ani památky a album Forged In Fury osobně řadím k nejlepším nahrávkám letošního roku.