Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Glaciation - Ultime éclat

GlaciationUltime éclat

Sarapis10.8.2020
Zdroj: vinyl//bandcamp
Posloucháno na: přehrávače Sony, Yamaha + Canton // PC, AKG K44
VERDIKT: Francouzští Glaciation začínají znovu. A začínají chvalitebně.

Spíše než s velkou pompou se vydání nového alba Glaciation událo v tichosti mimo hlavní proud dění, přestože má kapela poměrně silný a zkušený label v zádech, rozuměj Osmose. Muselo mi přát i trochu štěstí, aby mi nic neušlo, protože po výborném debutu Sur les falaises de marbre nebylo o Glaciation dlouho ani vidu ani slechu, a tak i já jsem postupně odložil hledí a přijal prvotinu zároveň i jako epitaf.

 

Po realizaci debutového alba v roce 2015 nastal v Glaciation útlum, což podle slov zpěváka Hreidmarra vyústilo ve významné úpravy v oblasti personálií. Existence Glaciation asi ani v začátcích nebyla myšlena jako středobod zájmů pro všechny zúčastněné, nicméně vytížení alcestovských bratří už bylo přes čáru a se snahou o zachování glaciálního rodu zásadně nesouznělo. Hreidmarr tedy ostrým, dávnou anorexií zjizveným hlasem povolal nové tváře a výsledkem je nejen album Ultime éclat, ale údajně i koncertuschopná letka, jejíž křídla povadla snad jen vinou pandemie.

 

Glaciation je takový nenápadný strejda v košaté rodině francouzských černooděnců, který není tolik ortodoxní, aby byl přizván ke stolu soudobé disharmonické smetánky, ale spíš ho to táhne někam ke konírně, k ranním mlhám a před/časné konzumaci vína, od níž už je to k existenciálním pochybnostem stejně jako k bezvýchodné agresi jen kousek. Na prvním albu zanechaly výrazné stopy ústřední postavy Alcest - Neige a Winterhalter (+ pomocník Indria) - a ozvěny jejich působení necházím i na Ultime éclat, ačkoli je možné, že je to spíše práce mého podvědomí. Když ale kdysi spoluutvářeli styl kapely, něco v DNA Glaciation jistě zůstalo dodnes. Přiznávám, že třeba Winterhalterova ladně zkrocená a dynamická hra mi na Ultime éclat chybí a během poslechu si pořád kdesi vzadu v hlavě sumíruji, jaký cit i zvuk by skladbám možná dodal jeho vklad a dohled. Mechanismus je podobný, ale za mašinou už sedí jiný strojař, samý sval.

 

Glaciation přidali na agresivitě kompozičně i zvukově - což v druhém bodě nesu trochu nelibě -, ale své místo mají též klidnější a rozjímavé polohy, které lze jako zralý sýr převalovat v ústech a nechat ho vyprávět jeho příběh zrání. Proces zrání Glaciation byl narušen, to všichni víme, a občasné skladatelské přešlapování lze brát jako daň za změny, kterým musela kapela v uplynulých letech čelit. Skladby tu a tam dojdou do určitého bodu, od něhož je další vývoj malinko předvídatelný, jindy zazní valčík, který v black metalu zevšedněl paradoxně mnohem dřív než sypačka (ta je věčná!) anebo skladba vrcholí melodickým výstupem, který působí prvoplánově (Le Rivage).

 

 

Naproti tomu Glaciation mnohdy parádně otočí volantem a ze šílené jízdy z kopce dolů je najednou zasněné kochání panenským výhledem nebo nečekaný objev pavučinou potaženého klavíristy (nebo lépe řečeno klavíristky) ve staré kobce. Jsem přesvědčen, že pokud album vyvolává takové praštěné asociace, tak se povedlo. Přesto jsem pořád v sevření vědomí, že spád a noblesní podání debutu je mi o fous bližší. Když k tomu připočtu pár samostatných výhrad, nakonec je má spokojenost tříčtvrteční, podepřená příjemným pocitem, že Glaciation jsou zase na světě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

AnoNYM / 10.8.20 8:39odpovědět

Debut vysiel v 2012 pod titulom ''1994''...

Sarapis / 16.8.20 20:44odpovědět

V článku odkazuji na rozhovor s Hreidmarrem, který "1994" výslovně označuje za EP, ne řadové album. Na Metal Archives se píše opak a tohoto rozporu jsem si vědom, ale dal jsem přednost kapelníkovi. Ten by to měl vědět nejlíp.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky