Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hned, jak jsem slyšel další z řady návratových desek nezmarů God Dethroned Illuminati, věděl jsem, že tentokrát to bude fajn. Po rozpačitém posledním návratu s deskou The World Ablaze jsem vlastně nečekal nic moc. God Dethroned za bezmála třicet let existence stihli docela dost, ale na poměry svých schopností vlastně málo. Netuším, v čem spočívá zakopaný čert, ale po velice silných devadesátých letech a mega šlehách The Grand Grimoire nebo Bloody Blasphemy a krásném začátku nultých let, kdy jim vycházely počiny jako Ravenous nebo Into the Lungs of Hell, byly další nahrávky v podstatě jako na skákacím hradě. Jedna vynikající, druhá slabší. Nikdy se však nejednalo o průšvih. To by šéf a dávno jediný ze zakládajících členů God Dethroned, Henri Sattler, nedopustil. Což neplatí pro The World Ablaze. Album sice slušně sypalo, kyvadlo mezi deathem a blackem tenkrát jasně skočilo do járku s deathovou škatulkou, ale nemělo žádný záchytný bod. Celé to prosvištělo a kde nic, tu nic.

Proto se mi při poslechu novinkového alba Illuminati ulevilo, jak dobře zní a ještě líp poslouchá. Více se přiklání k černější straně svého já a vzpomnělo si na heavy vyhrávky, silné melodie a sevřenou atmosféru danou textovou náplní, kdy se vydáme odhalit tajemství iluminátů, vzpomeneme si na násilnou stránku křesťanství, pádu nejkrásnějšího z andělů… Zní to jako klišé, ale God Dethroned se tohoto dávno vyčpělého tématu zhostili se ctí hodnou veličiny melodicky extrémního metalu.

Rukopis God Dethroned je dávno daný a neměnný. Nepočítám s tím, že kdo kdy zavadil o death metal, nezná něco z bohaté diskografie nizozemské bestie. God Dethroned spolu s Hypocrisy, částečně Carcass, prvními deskami Necrophobic a Sentenced tento styl kdysi spoludefinovali, vyvinuli a vlastně zakonzervovali. Nic nového tyto kapely dávno nepřináší. To je i úskalí Illuminati. Jedná se o vskutku svěží sbírku chytlavých skladeb s hodně příjemným zvukem a jeho barvou. Zároveň je zaměnitelná s kteroukoliv ze zmíněných desek samotných God Dethroned. Mám rád progresi nebo alespoň vývoj v rámci stylu, na druhou stranu právě takovou desku jsem si od God Dethroned moc a moc přál. A to desku zábavnou, ne na jedno použití, jak by se mohlo zdát vzhledem k neustálému vracení se k zavedeným pořádkům. Henri má v sobě charisma, které nacpal do své muziky od vrchu po spodky a právě tak Illuminati zní - charismaticky, sympaticky, dospěle, zkušeně, ale i mladistvě divoce a nadšeně.

Skladby na Illuminati jsou na poměry sevřeného stylu pestré jak atmosférou, tak dynamikou, ale i zvukově. Každá má svůj kabát, kterým se liší od druhé. Společně jsou pak haleny stejnou značkou. Henriho sípot a chropot doplňují zpívané sbory, které takové Eye of Horus nebo jedné z nejsilnějších pecek novinky Spirit of Beelzebub dodaly vskutku křídla. Mým favoritem je nádherná Book of Lies s osudovým refrénem a opravdu podařeným úvodem a čistými zpěvy pod chropotem… Slast! Podlehl jsem i chytlavé hitovce Gabriel. Tady si troufám říct, že cítím koncertní tahák, ze kterého majestátnost doslova čiší. Další z těch zdařilých je Satan Spawn, ve které se do toho God Dethroned pořádně opřeli.

God Dethroned stále patří mezi ta největší jména melodického death/blacku. V krásných melodiích nejdou do patosu nebo přehnané líbivosti. Vystačí si s dobrým muzikantstvím, zkušeným skladatelským umem a majestátností oživlé mrtvoly. Takže tak. God Dethroned znovu obživli a tentokrát s deskou, která se nesnaží jen o vyrovnání s minulostí. Kapela jde dál, byť s daným rukopisem, kterému God Dehtroned zůstali věrní po všechny ty roky.