Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gorgasm - Destined to Violate

GorgasmDestined to Violate

Mold29.1.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC; Sennheiser HD 280 Pro / iAudio 5; Xears XE200PRO
VERDIKT: Brutální death metal se vším všudy.

Většina návrátů deathmetalových kapel na scénu působí přinejmenším rozpačitě. Z paměti vytáhnu snad jen Pestilence či Suffocation, další smrtky mohly v poklidu zůstat tlít ve svých hrobkách. Proč ale začínám trochu ze široka? Comeback Gorgasm se stal příjemným překvapením. První návratovka chvilku bavila, jenomže se ojela stejně rychle jako jedna z laciných štětek, které Gorgasm stále baví ve svých textech prznit, a potřeba se k ní vracet pozbyla smyslu. Jiskřička potenciálu, že Gorgasm mají ještě něco málo říct, tam ovšem byla.

 

V roce 2014 přišlo album „Destined to Violate“, na nějž nasypali Gorgasm třináct skladeb toho nejúdernějšího brutálního death metalu, jakého byli schopni, a z něhož je jasně slyšet, že nejde o návrat do bývalé formy, nýbrž o svěží, drtící nášleh od kapely, která nechce tvořit na vlně nostalgie toho lepšího ze svých starých alb, aniž by kdy zjistila, že na to již beztak nemá.

 

 

Na „Destined to Violate“ nalezneme vše. Základy kořenů poctivého US death metalu. Riffy, co se zařezávají do těla jako motorová pila. Z těch Gorgasm vždy uměli přecházet do geniálních, technických riffů, kdy si kytary zanotují v plné rychlosti skvělou harmonii nebo jí tam pošlou pěkně rytmicky v tempu středním i pomalejším. Nechybí ani klasičtější melodie, které na mne i v tvorbě minulé působily vždy trochu nemístně, ale nakonec vždy dozrály do podivně zvrácené krásy. Vražedné stopky kapely v plné rychlosti míří přímo na solar. Zaměřte se na ně. Drtící těžké NYDM pasáže jsou zase provedené na úrovni, s níž si mnoho kapel nepotyká - slamování v podání Gorgasm pak rozhodně není hanlivé označení pro nekvalitu. K tomu se přidávají geniálně nafrázované, propracované vokály, chrlící odporné perverze tu z levého, tu z pravého kanálu, slévajíc se v bezmocně choré ječáky či psychopatické chrčení. Smysl Damiana Leskiho pro rytmickou práci s vokálem byl vždy špičkový … a neutuchající brutalita proudící z nahrávky se neustále hravě stupňuje. Kapela skladby graduje, energicky si pohrává se strukturou riffů i rytmů, maje vše pod chirurgickou kontrolou.

 

Hluboké rány, jež hudba Gorgasm na svých obětech způsobuje, pak kapela precizně posešívá a až poté se fyzických schránek nevykazujících známek života zbavuje na mnoho způsobů. Lepší tyto nepopisovat, aby se milému čtenáři neudělalo špatně. Ale onen pach hnisu, vaginálních výtoků, zatuchlé krve, spermatu, rozkládajícího se masa mísícího se s kyselým potem psychopatického násilníka, který s těžkým dechem vnímá těla žen jen jako objekty pro své nejzvrácenější pohnutky a neváhá torza svých obětí používat k uspokojení i po uplynutí spotřební doby v rámci svých nechutných sklepních fantazií, z hudby Gorgasm všudypřítomně vane. A zatímco tuto atmosféru člověk chtě-nechtě nasává, kapela zůstává neomylně hudebně přeplá na nejvyšší modus operandi a sype ze sebe vysokou školu brutalního death metalu v tom nejhudebnějším a nejpreciznějším smyslu slova.

 

Kurvy si druhou šanci nezaslouží. Gorgasm se svým návratem ano a veřte, že vás přeříznou tak, že si ani neuvědomíte, že už dávno nejste jeden celistvý, dýchající kus masa. Takhle ano!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky