Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Těžko tápu v paměti, kdy jsem se poprvé setkal s hlasem Aleistera Crowleyho, coby doplňkem v hudbě. Byli to XIII. Století? God Dethroned? Nebo něco úplně jiného? Jisté je, že od té doby jsem se s tím hlasem setkával dost často, až to začalo být trochu otravné, a co si budeme povídat, i otřepané. To, že jej použili na svůj úvod do desky i američtí Haxxan mne hned zkraje otrávilo, ale vše má své vysvětlení. Jejich debutová deska Loch Ness Rising je plně věnovaná jeho dílu. Celá lyrika, symbolika a vše kolem se zkrátka točí kolem mistra Crowleyho. Stejně magická je i jejich muzika.

Haxxan patří k relativně novým pojmům na blackmetalové scéně. Stojí za ní sice hráči mající za sebou bohaté zkušenosti, ale novou vlajku třímají sotva šest let. Pro úplnost lze uvést, že se všichni vyklubali z deathmetalové kapely Necrophagia. Zpěvák se pak blýskl i v takových pojmech jako Wurdulak nebo The Ravenous – čili samé chuťovky, jak vizuálně, tak hudebně. Blackmetalová rovina postavená na čirém okultismu je aktuálně značně v kurzu a členům tento svět zjevně učaroval. Opustili tak hororové vize a masakry a pustili se oddaně do této polohy.

Ještě než se vrhneme do náplně alba, pozastavíme se nad obalem. Jeho podobu vytvořil francouzský zpěvák podivuhodné skupiny K.F.R. Maxime Taccardi. Jeho díla zdobí už slušnou řádku především blackmetalových nahrávek. Za všechny vypíchnu příkladně desku Neurasthenia od Psychonaut 4, nebo našinci jistě známou Bibli bolestných nářků od Silva Nigra. Jeho styl je nezaměnitelný a dobře rozpoznatelný. Na první pohled jde o cosi překombinovaného, kolážovitého a těžce temného. Při delším zkoumání vás cosi znepokojí. Je to krásný odraz dekadence s opravdu uměleckým cítěním. Jeho tvorba se mi velice zamlouvá a nejednu nahrávku jsem si poslechl jen díky jeho obrázku na obale… vlastně i k Haxxan jsem takto přišel.

Jak už bylo jemně naznačeno výše – jde o okultní black metal. Možná už jste náležitě přejedeni další porcí znaků, rituálních zvuků, dlouhých kompozic a bububu atmošky. Možná vás to baví a jen tak neomrzí. Je to vcelku jedno, jelikož Haxxan fungují v trochu jiné sféře. Jejich pojetí není, řekl bych, typické. Oni si dokáží daleko více pohrát s náladou a napětí držet až do samotného konce. Nakolik je takové počínání dramatické si řekneme na konci. Deska se hýbe čistě ve středním tempu, takže k nějakým zběsilým výpadům nedochází. Je tu plno pasáží, které k hřmotnému vygradování přímo vybízejí, ale šance nejsou proměněny. To vytváří pocity nervozity a neustálého napětí.

První skladba je otvírákem se vším, co k němu patří. Pozvolný nájezd, postupná barvitá gradace i nečekaná osvěžení. Ty vidím zejména v použitých klávesách, jelikož se vše jeví jako těžce syrové a hrubé. Klávesy vždy daný moment ovzdušní, nalijí novou krev a celkově pozvednou soustředění. Dalším odlišujícím prvkem jsou dvě skladby. Aiwass a The Aethyr. Jejich forma vytváří jakési outro za každou stranou pomyslné gramodesky. V monotónním poslechu se pak takový efekt lehce ztrácí, ovšem na významu nic nemění. Tyto dva songy jsou instrumentální a ambientní. Dopřávají tak uvolňující klid po předchozí dekadentní náloži zvláštně nervního black metalu. Nedá mi to a musím se podělit o pocit, který mám z první v pořadí – Aiwass. Její obsah mi totiž přijde, zřejmě nechtěně, podobný skladbě The Happiest Days Of Our Lives z Pink Floydovské zdi. Vždy jen čekám na ten ukřičený hlas: You! Yes, You! Stand still laddy!

A teď ta slíbená funkčnost nahrávky. Deska skvěle běží celou svou první polovinu. Umí skvěle zaujmout a udržet posluchače v šachu. Druhá půlka díky své dramatičnosti, a vlastně i monotónnosti, už ztrácí dech. Chybí ji nové změny, vše je již lépe předvídatelné a de facto nikam se nevyvíjející. Je jasné, že díky takovému pojetí lépe tvoří kompaktní celek. Ale na poslechu to poměrně ubírá. První polovina skvěle navnadí a funguje výtečně. Druhá pak nepřináší nic, co je celou dobu tak trochu očekáváno – velké vyvrcholení, větší zběsilost, či cokoliv živějšího. Jak vidno má to své pro i proti, to už ale záleží přímo na konkrétních uších.