Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po nějakém čase jednoduše přišla chuť dát si zase nějaký ten depresivní black. Svého času jsem tenhle žánr držel ve velké oblibě a docela se divím, jak dlouho jsem se mu intenzivněji nevěnoval. Ale to nechme stranou a jednoduše přivítejme Deadspace z Austrálie. Tahle banda za pět let své existence rozhodně nelení, což dokazuje letos vydané páté řadové album The Grand Disillusionment.

Nutno podotknout, že nejde o čistokrevný depressive suicidal black metal, ale o jeho velmi zašpiněnou verzi. Je to víc black, víc raw a na melodické drnkání se tu moc nehraje. Třeba taková As Time Moves Backwards se může pochlubit i solidními industriálními pasážemi. Deadspace jsou hodně syroví a hodně zlobiví. Je z nich cítit víc agrese než zoufalství, a to se mi na tom líbí. Samozřejmě se nezapomíná ani na správné nepříčetné vřeštění a čiré bolestivé kvílení. Ale to nehraje prim, jako je tomu u jiných žánrových souputníků. Třeba klavír, jakožto nástroj křehkých emocí, se tu výrazněji objeví jen zkraje The Funeral March, aby jej vzápětí vystřídala solidní řež. Na druhou stranu si nemyslete, že kapela neumí hrát na tu kýženou depresivní notu. Některé momenty jsou vskutku těžké a patřičně trýznivé. Trápení je přítomné a nelze říci, že by vás nedokázalo vtáhnout do děje.

Důležitou roli v takové muzice hraje zvuk, který je zde ve strunných sekcích náležitě tříštivý a rozladěný. Tedy zejména v kytarách. Basa někdy přede hrubě, jindy zas trochu civilněji hutní vzniklé prostředí. Bicí jsou tupé a kopáky mají podoby tlučení palicí do matrace. Co mě trochu mrzí, je občasné vytažení kláves. Ve většině času jedou někde v pozadí souvislou náladu, jenže občas se jejich symfonická snaha o gotiku projeví až nevkusně vepředu. Nebo ji jednoduše zaslechnete v trochu nepatřičný moment, kdy vám to pak evokuje dávné melodicko-klávesové počínání vícera blackových kapel. Je však pravdou, že toho efektu jsem si povšiml teprve se sluchátky na uších. Ale pocitu zbytečné patetičnosti jsem se občas zkrátka neubránil. Na druhou stranu si musíme přiznat, že jde o ten depresivní žánr, který na nějaké formě nálady stojí a tu klávesy dokážou navodit velmi jednoduše. Zbývá rozebrat vokál, který je zázračně hnusný a odporný, což nádherně odpovídá výjevu na obrázku obalu. Ten není plný zoufalství, jež doprovází možné poslední vteřiny života, které se na fotografii odehrávají. Je tam cítit jasný vztek, chuť si plivnout a nadávat, je tam cítit ta síla utrhnout se ze řetězu a rozmlátit nejbližší okolí. Vskutku výrazné a silné emoce.

Co na desce obdivuji dále, jsou nápadité kytary a jejich naprosto parádní melodie, které si lze báječně prožít. Třeba The Seventh Death Of A Fascist Sun je plná úžasných melodických zvratů a změn v náladě. Vše ovšem přichází tak přirozeně a jednoduše, že se ze skladby stává skvělý společník. Škoda jen, že se autorům nepodařilo koncept rozvinout trochu víc než na pouhé tři a půl minuty, a závěr skladby zbaběle ukončit fadeoutem. Celkově se mi tu líbí taková chorá nálada, která jasně ukazuje, že black metal je naprosto exkluzivní a variabilní žánr, ve kterém lze vyjádřit vše. Právě tohle album zní stylem, jako kdyby Marduk, či Funeral Mist chtěli hrát DSBM. Jindy se zas zaleskne melancholický cit Nargaroth, nebo taky můžeme vycítit živočišnou rovinu Nocturnal Depression, kteří mě ve své nejnihiličtější podobě (The Cult Of Negation) baví až nezdravě moc. Deadspace umí být uvěřitelní a hlavně si skvěle pohrát se šlapavým rytmem, který vpašují skoro všude a vy místo nějakého srdceryvného pláče a chřadnoucího hroužení do vlastní sklíčenosti, nabíráte sílu a mačkáte prsty v pěst. Hergot, to je ale síla!

Nevím, zda je mé nadšení způsobeno tím, že jsem se tomuto hudebnímu odvětví nevěnoval, ba co víc, dokonce jsem jej zanedbával. Chtělo to prostě trest, který přišel. Deadspace mi flusli do xichtu krev a poslali do prdele, jestli o ně nestojím. Tohle je totiž velmi upřímně řízená jízda směrem k emotivnímu vnímání jejich tvorby. Když se v takové Masturbation Ritual rozjedou kopáky nejvyšší kadencí, chce se vám jednoduše běsnit. Perfektní na tom ale je, že se stále držíte v mezích nějaké melancholické nálady, ze které lehounce vyjíždí klavír. To je prostě paráda. Jasně, to nadšení lze jednoduše zchladit nějakými chybami, či jinou nelibostí, kterou lze z alba rovněž vycítit, ale já si třeba nechci kazit dojem, který jsem při bádání v albu získal. Přijde mi to jako škoda. Takže, až budete chtít svůj posranej život skončit vlastní rukou, pusťte si třeba Lungs nebo Bones Beneath My Feet a pak mi přijďte říct, co to s váma provedlo.