Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grave - Morbid Ascent (EP)

GraveMorbid Ascent (EP)

Garmfrost19.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: GRAVE dokazují, že i na malém prostoru dokáží plnohodnotně zabíjet!

Švédští hrobníci se s přibývajícím věkem rozjíždí měrou vrchovatou. Ještě z pultů nezmizela loňská řadovka a už nám servírují nové EP. Co nám přináší „Morbid Ascent“? Můžeme se těšit ze dvou nových songů, coververze, jednoho remixu z loňského alba a jednoho naprosto starého.

 

Jakmile jsem zaregistroval informaci o chystaném „ípíčku“, napadlo mně cosi o tahání peněz z kapes fanoušků a taky přílišné uspěchanosti. No, ale v případě GRAVE byly moje obavy zbytečné. Krátké dílo, nepřesahující 26 minut, je naprosto fantastické a v mé osobní hitparádě v rámci GRAVE jej stavím hodně vysoko. Stejně jako poslední řadovka, patří i „Morbid Ascent“ k tomu nejlepšímu a nejživějšímu, co pánové vydali. Toto je death metal!

 

Hned úvodní novinková pecka „Venial Sin“ s démonickým úvodem rozpálí vaše sluchovody do ruda. V rámci GRAVE je to vlastně nářezová záležitost, old school jak víno. Na druhou stranu, posloucháte-li GRAVE už nějaký ten pátek, cítíte z tohoto minidílka velký posun směrem k atmosféře a taky trochu k pekelné síře. Ola Lindgren místy opouští svůj klasický growling a mistrně si zasípe, jak jsme zvyklí u jeho dalšího působiště SPAZMOSITY. GRAVE ale vždy v minulosti svůj sound především drhnuli ve středních tempech s častými citacemi z doom metalové encyklopedie. Nejinak je tomu i letos, kdy ze svižného terorismu sklouzneme do pomalého sabathovského teritoria s parádními sóly. Následující „Morbid Ascent“ mě rozsápala grindovým rozjezdem, který se pak samozřejmě usadí opět v klasickém deathu. Nicméně bacha na mozek, který vám chce někdo rozdrtit; zejména pak na konci písně. Osudová melodie umocněná decentními klávesami v pozadí je klišoidní a stokrát slyšená. No a co, když to perfektně funguje? V těchto momentech už šílím nadšením. GRAVE jsou nebývale brutální a temní a zároveň, jak jsem už zmínil, atmosféričtí.

 

To předělávka Satyricon „Possessed“ z dávné pecky „Volcano“ už dopředu zdůrazňuje, že se máme připravit na kontroverzi. Nic takového ale nepřijde. Verze, kterou spáchali GRAVE, je v mých očích lepší než originál a to mám „Volcano“ ve velké úctě. Kdyby to nabouchal Frost, byla to pecka největší. Takhle jsou bicí Ronnie Bergerståhla sice parádní, ale schází tomu původní divoký tah na branku. Nicméně „Possessed“ naprosto pasuje do zbytku hrobařských písní a to se počítá. „Epos (Risen from the Tomb Remix)“ je trochu kratší než původní verze z „Endless Procession of Souls“ a trochu jinak zní, ale nic zásadního se neděje. Závěrečná „Reality of Life“ je parádní připomínkou na doby dávno minulé, a sice demo „Sexual Mutilation“. S dnešním kabátem to stařence moc sluší. Díky této třešničce slyšíte, že se GRAVE svým kořenům příliš nevzdálili, ale zároveň na sobě pořád makají a jsou neustále plni chutí zůstat na špici poctivého death metalu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky