Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

April Weeps je slovenská kapela z Dunajské Stredy, která co do počtu členů obsadí beze zbytku středně velké pódium. Dva vokály, dvě kytary, rytmická sekce a pak klávesy, které v jejich zvuku hrají poměrně zásadní roli. Nicméně těch zásadních elementů, které se podílí na docela slušném výsledku, je povícero a všechny dohromady tvoří celkem komplexní, i když trestuhodně zastaralé album. Proč to?

Příčiny lze pravděpodobně hledat v obdivu členů kapely k období, kdy se mísila gotika s doomem, kdy se prolínal zpěvný ženský a growlující mužský hlas, kdy klávesy patřily k povinné výbavě každého černě oděného metaláka a kdy kytary do toho všeho sypaly jak ostré riffy, tak melodické linky pro zklidnění tepu. Takový střih mezi (namátkou) Paradise Lost, Theatre of Tragedy, Yearning, Draconian, Tristania, třeba i Lacrimas Profundere, Novembre a dlouhou řadou dalších, lepších i horších kapel. Tímhle obdobím si prošel asi každý, bylo to krásné, ale asi pro málokoho představuje uvedená přehlídka hlavní proud i v dnešní době. Ta totiž pokročila.

Comma ve své podstatě přináší poklonu tomuto žánrovému mixu, a to poklonu z těch lepších. Nemám problém napsat, že April Weeps umí hrát i skládat, že písně mají hlavu i patu, mají spád i zajímavá silná místa. Ta nestojí pouze na melodiích nebo atmosféricky pojatých klávesových partech, ale najdou se i v prostých groovy sypačkách, v nichž bych předem nic slibného nehledal. Kýč například v podobě deště a bouřky (úvod Rain) je naštěstí redukován na minimum a tak pasáže, kdy bych se jako posluchač trochu styděl, hledám marně. Což nepíšu jen tak.

Problémy? Nestává se mi často, abych si z dvojice hlasů vybíral ten ženský, vždycky jsem tíhl spíš k mužské hrubosti než k ženské ujačenosti, ale v případě April Weeps je tomu naopak. Může za to jednak to, že growlující zpěvák titulovaný strohým N patří k podprůměrným až nezajímavým hlasům, a pak to, že Marta se netlačí do žádných pěveckých exkrementů extrémů. Hlas má položený níž, někde k altu, a to mi sedí. Druhým cosi jako problémem je hodinová délka desky, protože - přiznávám - mám trochu potíž dojet ji až do konce. Jakkoliv je hudba dobrá (jak jsem napsal), není zas tak výborná, aby si posluchače udržela tak dlouho. Nápady jsou fajn, ale časem se začnou opakovat a album se tím natahuje.

Velkou měrou se na kvalitním výsledku podepsaly klávesové nástroje, které se pod vedením Strongholda povětšinou drží klasičtějších rejstříků, ale na některých místech uleví své fantasii a pustí se do odvážnějších a netypičtějších poloh (za všechny zkuste skladbu Extirpation). Jsou to právě tyto momenty, kdy přestávám poslouchat paralelu na Dimmu Borgir a kdy cítím, že se u vymýšlení rejstříků dařilo.

Jinak Comma vyšla jako pěkně vyvedený 4-panelový digipak, s fajn grafikou a působivě ztvárněným bookletem ve stylu leporela. Nahrávalo se v jablunkovském GM studiu, post-produkce proběhla v Polsku a nebýt současných trendů v masterignu, napsal bych něco pěkného.