Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Graveyard - Hisingen Blues

GraveyardHisingen Blues

David22.4.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Technics SL-PS770D, Raveland X 2508
VERDIKT: Naprostá nutnost pro všechny příznivce kvalitní rockové hudby bez ohledu na věk, pohlaví, společenské postavení či náboženské vyznání. Na Hisingen Blues najdete vše podstatné, co dokázalo uchvátit davy fanoušků před více jak čtyřiceti lety, přičemž se nejedná o pouhou bezduchou vykrádačku velikánů 60. a 70. let. Graveyard jsou uvěřitelní, plni energie a invence, kterou by jim mohl kde kdo závidět. Jednoznačně si zaslouží můj dlouhotrvající potlesk...

Když se řekne hard rock, potažmo blues druhé poloviny šedesátých a začátku sedmdesátých let, většině z vás se zřejmě vybaví jména jako Led Zeppelin, Jimi Hendrix, Spooky Tooth nebo Cream, ale co takoví Graveyard? Nic? Pravda, na společném koncertu před čtyřiceti lety byste tyhle chlápky společně s výše zmíněnými klasiky bez nutnosti popření všech zákonitostí časoprostoru zřejmě nepotkali a to nemám momentálně na mysli fakt, že někteří z vás si, stejně jako já tou dobou, ještě hráli v uhláku na horníka. Tahle švédská partička totiž na scéně funguje teprve od roku 2006, kdy se Joakim Nilsson, Rikard Edlund (původně z rozpadnuvších Norrsken), Axel Sjöberg a Truls Mörck (později nahrazen Jonathanem Laroccou Rammem) rozhodli na troskách kapely Albatros (pod jejímž jménem fungovala první zmíněná trojice v letech 2000-2006) vybudovat Graveyard, pokračovatele odkazu klasického soundu, syrových kytar, psychedelie a špinavého blues říznutého tím nejjakostnějším hard rockem.

 

I když „pokračovatelé“ není zrovínka nejpřesnější označení. Graveyard působí spíše jako zjevení, jakoby skutečně prošli bránou času, přeskočili čtyři dekády ve stylu Jeana Rena a jeho prostého sluhy Jacquouillea ("Žakára"). Narozdíl od nich, ale nepijí vodu z hajzlíku a jejich činy rozhodně nevyvolávají pohoršení nebo salvy smíchu. Svou oddaností prapůvodní podobě rockové hudby a nezdolným nadšením na aktuální placce Hisingen Blues jasně dokazují, kterak nahrát skvěle znějící album oprostěné od všech digitálních pomocníků, hejblátek a podobných vymožeností naší doby, které sice dokáží pomoci ke krystalicky čistému zvuku, ale leckdy také zadupou veškerou živočišnost a přirozenost. Hrubě opracované hrany, analogový feeling v duchu starých osvědčených postupů, ale samozřejmě neznamená automaticky výborné album a věčnou slávu. Bez hráčského mistrovství a silných, chytlavých nápadů by celá snaha přišla vniveč. Hisingen Blues naštěstí žádným podobným neduhem netrpí.

 

Na ploše necelých 45 minut, tedy klasické elpíčkové hrací době, pánové servírují jeden klenot za druhým. Joakim Nilsson vévodí svým hlasem s naprostou jistotou a přirozeností, v klidnějších pasážích dokáže citlivě splynout s pomale ubíhajícími tóny, aby v zápětí rozmetal celý ten nadýchaný červánek důrazným, nakřáplým přednesem chvílemi znějícím jak třetí kytara urvaná ze řetězu. Rytmika pánů Rikarda Edlunda (basa) a Axela Sjöberga (bicí) též zaslouží jen slova chvály, především nástroj prvně zmíněného dopřává skladbám nádherně syrově hutný opar, přičemž se nejedná o nějaký dunící monolit, basa je do celku perfektně zakomponovaná a skvěle doplňuje jak Alexovy bicí, tak Rammovu a Nilssonovu parádně znějící kytaru.

 

Všechny songy, možná s výjimkou oddechové westernovky Longing, disponují neskutečně silným potenciálem, a pokud bych měl vyzdvihnout jeden jediný na stupínek nejvyšší, asi bych pokaždé volil zcela rozdílně. Ať už se jedná o svižnější obhroublé Buying Truth, otvírák Ain´t Fit To Live Here, titulní Hisingen Blues, jejichž hlavními zbraněmi jsou především přímý tah na bránu a tříštivá energie, nebo rozmáchlá Uncomfortably Numb dávající na odiv i jemnější polohu Graveyard, či závěrečný majstrštyk The Siren, při němž mi pokaždé naskočí husina jak blázen. Podobně bych mohl pokračovat, dokud by se nedostalo na většinu písní včetně bonusové Cooking Brew. Album točím již druhým týdnem stále dokola a pořád se ho nemohu nabažit. Jednoznačně jedno z nejlepších alb, ne-li nejlepší, jaké jsem v tomto roce prozatím slyšel...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky