Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se řekne hard rock, potažmo blues druhé poloviny šedesátých a začátku sedmdesátých let, většině z vás se zřejmě vybaví jména jako Led Zeppelin, Jimi Hendrix, Spooky Tooth nebo Cream, ale co takoví Graveyard? Nic? Pravda, na společném koncertu před čtyřiceti lety byste tyhle chlápky společně s výše zmíněnými klasiky bez nutnosti popření všech zákonitostí časoprostoru zřejmě nepotkali a to nemám momentálně na mysli fakt, že někteří z vás si, stejně jako já tou dobou, ještě hráli v uhláku na horníka. Tahle švédská partička totiž na scéně funguje teprve od roku 2006, kdy se Joakim Nilsson, Rikard Edlund (původně z rozpadnuvších Norrsken), Axel Sjöberg a Truls Mörck (později nahrazen Jonathanem Laroccou Rammem) rozhodli na troskách kapely Albatros (pod jejímž jménem fungovala první zmíněná trojice v letech 2000-2006) vybudovat Graveyard, pokračovatele odkazu klasického soundu, syrových kytar, psychedelie a špinavého blues říznutého tím nejjakostnějším hard rockem.

I když „pokračovatelé“ není zrovínka nejpřesnější označení. Graveyard působí spíše jako zjevení, jakoby skutečně prošli bránou času, přeskočili čtyři dekády ve stylu Jeana Rena a jeho prostého sluhy Jacquouillea ("Žakára"). Narozdíl od nich, ale nepijí vodu z hajzlíku a jejich činy rozhodně nevyvolávají pohoršení nebo salvy smíchu. Svou oddaností prapůvodní podobě rockové hudby a nezdolným nadšením na aktuální placce Hisingen Blues jasně dokazují, kterak nahrát skvěle znějící album oprostěné od všech digitálních pomocníků, hejblátek a podobných vymožeností naší doby, které sice dokáží pomoci ke krystalicky čistému zvuku, ale leckdy také zadupou veškerou živočišnost a přirozenost. Hrubě opracované hrany, analogový feeling v duchu starých osvědčených postupů, ale samozřejmě neznamená automaticky výborné album a věčnou slávu. Bez hráčského mistrovství a silných, chytlavých nápadů by celá snaha přišla vniveč. Hisingen Blues naštěstí žádným podobným neduhem netrpí.

Na ploše necelých 45 minut, tedy klasické elpíčkové hrací době, pánové servírují jeden klenot za druhým. Joakim Nilsson vévodí svým hlasem s naprostou jistotou a přirozeností, v klidnějších pasážích dokáže citlivě splynout s pomale ubíhajícími tóny, aby v zápětí rozmetal celý ten nadýchaný červánek důrazným, nakřáplým přednesem chvílemi znějícím jak třetí kytara urvaná ze řetězu. Rytmika pánů Rikarda Edlunda (basa) a Axela Sjöberga (bicí) též zaslouží jen slova chvály, především nástroj prvně zmíněného dopřává skladbám nádherně syrově hutný opar, přičemž se nejedná o nějaký dunící monolit, basa je do celku perfektně zakomponovaná a skvěle doplňuje jak Alexovy bicí, tak Rammovu a Nilssonovu parádně znějící kytaru.

Všechny songy, možná s výjimkou oddechové westernovky Longing, disponují neskutečně silným potenciálem, a pokud bych měl vyzdvihnout jeden jediný na stupínek nejvyšší, asi bych pokaždé volil zcela rozdílně. Ať už se jedná o svižnější obhroublé Buying Truth, otvírák Ain´t Fit To Live Here, titulní Hisingen Blues, jejichž hlavními zbraněmi jsou především přímý tah na bránu a tříštivá energie, nebo rozmáchlá Uncomfortably Numb dávající na odiv i jemnější polohu Graveyard, či závěrečný majstrštyk The Siren, při němž mi pokaždé naskočí husina jak blázen. Podobně bych mohl pokračovat, dokud by se nedostalo na většinu písní včetně bonusové Cooking Brew. Album točím již druhým týdnem stále dokola a pořád se ho nemohu nabažit. Jednoznačně jedno z nejlepších alb, ne-li nejlepší, jaké jsem v tomto roce prozatím slyšel...