Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vibrátor. To je mi název... Ale proč vlastně ne? Která jiná deska takto krásně vibruje? V současné chvíli asi žádná. Klouže se po stranách, naráží do stěn, v zrcadle se jí boulí obličej a ve tmě oranžově světélkuje. To je možné jen u pár vyvolených, kterým je svaté nosit si do neprostupné tmy své poctivě našetřené vize, množit je ve formě mlhy a pěkně pšoukat ze sklepa na povrch, aby normálním smrtelníkům pořádně pocuchaly nervy. Komu není rady, tomu není pomoci, řekli si Oranssi Pazuzu a vzali za kliku. Během pár měsíců pak rozehráli nádhernou psychedelickou jízdu, která nemá ani v jejich hájemství obdoby a hrdě pomocí ní matou svět.

A Oranssi Pazuzu tohle rádi. Tuze rádi. Hned první skladba "Saturaatio" ukazuje dokonale sladěnou disharmonii, která své rozladění dává najevo velmi zeširoka. Vše pro kapelu typické zůstává zachováno, ale jde se zase o kus dál, stavidla jsou otevřena, větrá se, záclony kmitají jak strhané. Oranssi Pazuzu máčí svůj okultismus do barvité psychedelie jako oplatek do pudinku, nabírají jej a mažou po tvářích s výrazem dostatečně šíleným na to, aby si nezvaný návštěvník zachoval poslední kousek zdravého rozumu a tohle přidušeně metalové dostaveníčko kvapem opustil. To dál rozpatlává barevné a sladké menu po podlaze, plní jím póry ve zdech a již tak těžce zkoušené klávesové nástroje. Hned první zastávka v zahulené zkušebně je po okraj napěchovaná funkční metalovou chemií, která se hezky doplňuje s tou druhou ... ehm, (také funkční) chemií... Dokonale nasycená skladba, vlezlá i odtažitá.

Finská jednotka intenzivní křeče se nadále opírá o prostor, odkud je z podzemního úkrytu výhled do dalekých galaxií a tento pocit umí svou hudbou velice věrně navodit. Album pokračuje dvěma odlehčenějšími songy, klípkovou "Lahja" a titulní skladbou, ale není to žádný uspávací manévr, jako spíš domnělý klid před bouří. I v těchto strnulejších věcech jsou Oranssi Pazuzu otevřeni experimentům své vlastní laboratoře. Pořád hledají nové cesty ven a zase zpátky do vakua. Hypnotizují svůj hněv a mění jej v smířlivého společníka, který si ale při vyměšování jaksi nerozepnul kalhoty...

Je to nafukovací hudba, neustále pulsující ústrojí. "Värähtelijä" mi v hlavě vyvolává mnoho různých epizod, z nichž ani jedna není moc normální, ale ta nejvíce při smyslech je nejdůležitější. Oranssi Pazuzu upekli z různých polotovarů výbornou pečínku. Je pikantní, je syrová, je krvavá, ale také poctivá a hlavně chutná. Čert vem počáteční vizuální kontakt a téměř vyvolané zvracení. Novinka spojuje dva světy, kdy se nihilisticky zarudlá magie sama strká do náruče nevěrné chytlavosti, která je místy tak silná, až má člověk dojem, že jeho sklizeň zelí překročila běžné meze. Jako příklad bych uvedl pátou věcičku "Vasemman käden hierarkia", která krade okultismu tmu a háže ji po lidech venku. Až s monstrózní epikou.

Ale v klidu. Vibrující projektyl je zkrátka předurčen k tomu být jako z divokých vajec. Sám o sobě sice plní funkci vajec umělých, ale ve skutečnosti je to velmi živý organismus. Na novince Oranssi Pazuzu mě baví prakticky všechno. Prvotní neprostupnost, která se po proniknutí mění ve velkou závislost, sedmdesátková vzdušnost, elektronika (trochu se na ni v souvislosti s kapelou zapomíná, ale bývá decentně skvělá), prostorová nekonečnost, improvizace dotažená do zdárného konce a hra s posluchačem na kočku a myš. Vše funguje.

Pokud bych měl dosavadní diskografii kapely nějak zesumírovat a znovu poukázat na svůj oblíbený dílek mozaiky "Kosmonument", dnes už jsem přesvědčen, že jeho role psychedelického vůdce pomalu ale jistě doznívá. Nová verze světélkující tvárné tmy je tou nejkreativnější a nejdotaženější. Už definitivně ano. Bravo, poklona vibrujícímu podzemí!