Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédská retro-rocková kapela Graveyard se na scéně pohybuje už dvanáct let a je to opět jedna z těch kapel, která mi ukazuje, jak ten čas letí strašně rychle. Eponym, Hisingen Blues, Lights Out, Innocence & Decadence. Přesně tak vede linie jejich nahrávkami, která se letos prodloužila o další položku, v pořadí už pátou desku nazvanou jednoduše Peace. Zajímavostí k tomu může být to, že kapela se v mezičase stihla rozpadnout (2016) a znovu poskládat (2017), jen s novou postavou bubeníka, když původní člen Axel Sjöberg už do obnovené formace nenastoupil.

Debutní deska z února 2008 byla výborná, a i když tehdy vyšla na ne příliš velkém labelu TeePee Records, pro kapelu představovala skvělý odrazový můstek k další kariéře a otevřela jim dveře u velkoprodejce hudebního štěstí Nuclear Blast. Právě tam o tři roky později vyšla následná placka Hisingen Blues, kterou lze právem dodnes považovat za to nejlepší, pod čím je tahle parta z Gothenburgu podepsaná. Analogově hřejivý, ale jinak dost ostrý a svým způsobem Zeppelínovský zvuk, jasný odkaz na ten nejpoctivější hard rock (bez kláves) a samozřejmě společenské klima nakloněné všem retro přístupům byla kombinace, která vzájemně rezonovala a Graveyard sklízeli ohlas.

Kyvadlo lidských osudů se ale kýve neúprosně a v souladu s věčnou pravdou „jednou jsi nahoře, jednou dole“ třetí album Lights Out doplatilo na svého předchůdce, kterého se mu překonat nepodařilo. Nešlo o žádnou tragédii a nahlíženo v širším kontextu každý přijde na to, že věčný růst je blbost. Pumpujte slávu do prasete a stejně jednou praskne, píše se v české klasické literatuře. Lights Out tak vyznívalo spíš jen jako sbírka písní, které někdy zbyly a nevešly se mezi ty nejlepší. Dojmy pak znovu do polohy skvělých a nadšených posunula deska Innocence & Decadence, kterou jsme tu probrali v listopadu 2015. To nám bylo ještě hej!

A jak je na tom Peace? Řekl bych, že tak trochu ctí kapelní historii a stejně jako měla třetí deska těžkou pozici po výborné druhé, má teď pátá opět trochu nevýhodu kvůli svému výbornému předchůdci. Po pravdě napíšu, že Peace poslouchám poslední dobou často a navzdory snaze, pozitivnímu naladění a skoro bych řekl protekci, je to album, které ve mně mnoho emocí nevyvolává.

Důvody? Předně má tahle nahrávka hodně ostrý zvuk, který kapela sice plus mínus ctila vždycky, ale tentokrát jakoby to lehce přepískla. Místy škrábe v uších víc, než by bylo zdrávo, bicí se sypou a hlas chraptí až moc upraveně. Určitě znáte ty promo fotky, které mají patinu staroby pracně vyrobenou v nejmodernějších grafických editorech (třeba Opeth) a i když všechno vypadá věrohodně zaprášeně a omšele, vy to víte, cítíte, že všechno je to jenom jako, že je to trik. No a s tím zvukem je to stejné a ani imitace historických kytar přehnané přes super moderní softwary kouzlo starých časů nevykouzlí stoprocentně.

Dramaturgicky je deska poskládaná dobře, jednoznačně předvídatelně a v podstatě v souladu s obecnými předpoklady. Album otevírají rytmicky svižnější skladby, které jsou úměrně zvyklostem prokládány pomalejšími kousky s nádechem blues-rockových balad, plných melancholie a příjemných melodií. Navíc poměrně zajímavě nazpívané v jednom případě nikoliv Nilsonem, ale basákem Mörckem (See the Day). Všechno to prostě šlape, kapela naprosto přesně ví, co se od ní čeká a přesně tak k tomu i přistupuje. Tím její počínání nijak nezlehčuju, Graveyard jsou profíci a podle toho jedou. A musí jet.

Nicméně ani po nevím kolikátém poslechu na mě z deseti nahraných skladeb nic moc nevykukuje a deska z mého pohledu funguje spíš jako kompaktní celek logicky navazujících písní. Klipovka Please Don’t zaujme hodně decentním varhanním podkresem, ze kterého koukají staré časy jak sláma z bot, ale jinak deska funguje jen jako příjemný poslech bez hlubšího zaujetí. Není to špatně a není to hůř než u mnohých podobných kapel. Jen v případě Graveyard už prostě bylo líp.