Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Greve - Bleknat bortom evig tid

GreveBleknat bortom evig tid

Garmfrost2.2.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Bleknat bortom evig tid je plné chytrých melodií, gradované atmosféry, hypnotického rauše, a dobrého muzikantství.

V každé recenzi se divím, jak to ten Swartadauþuz dělá, že pořád vydává tolik dobrých nahrávek a zakládá takové množství nových projektů, přičemž je stále ve víceméně výborné kondici. Tak to prostě je, jak říká klasik. Jsem rád, že k některým projektům se vrací. Není totiž zvláštností, že jiné nechává být buď úplně, nebo s nimi vydá album až za deset let. Greve patří k těm v prvním případě. Föllo afv svavel, lifvets dimridå se mi ještě nestačilo oposlouchat, split album Naturmystik jsem ještě pořádně neslyšel, rok se sešel s několika roky, a je tu třetí dlouhohrající album Greve.

 

Bleknat bortom evig tid víceméně pokračuje tam, kde předchozí album Föllo… skončilo. Tato dvě alba jsou dost odlišné od debutu Nordarikets strid. Nejen díky kvílivému vokálu staršího počinu a hrubšího mladšího. Korgath se nebojí jít do hloubek a dát svému hlasu pořádný prostorový liskanec. Nordarikets strid se v podstatě nacházelo v depresivních vodách plných tíživých, avšak hudebně poklidných melodií. Už předchůdce s Juhosovými bicími představoval sešlap na pedál. Bleknat bortom evig tid má navíc po všech stranách výraznější produkci, díky které vychází na povrch nemálo zajímavých detailů a vynikne atmosférická krutost.

 

Bleknat bortom evig tid není vlastně tolik chytlavé a návykové jako Föllo…, nabízí však nemálo silných momentů, díky kterým může růst. Nic není na talíři na první dobrou. Zaměříte-li se na basovou hru, která je opravdu skvělá, nebo na výborně narumplované bicí, je to jedno. Klidně se na ně vykašlete a užívejte dominantní sólovou kytaru, která si za podpory druhé kytarové stopy doslova bere hlavní slovo. Typické klávesové party mistra Swartadauþuze podkreslují celkový dojem, jsou často upozaděné, a to mi vůbec nevadí. Když však zní, není to na úkor. Greve stojí na ostrých kytarách a fakt dobré rytmice. Což Swartadauþuz nemívá často.

 

Předchozí album bylo plné odkazů na císařské, od čehož se tentokrát upustilo. Swartadauþuz vytáhl melodickou podstatu, ořezal neoklasická křídla, přidal na extrému a nabídl zdařilejší muzikantství. Z melodických výlevů alba se mi až točí hlava, ale sladko na patře mi není. Líbivých výlevů se nedočkáme. Ty Swartadauþuz neumí. Black metal Greve je sice posluchačsky přívětivější než některé jiné Swartadauþuzovy projekty, ale spíše navazuje na klasickou švédskou melodickou scénu z devadesátek, než by se snažil přitáhnout pozornost fans, kterým se líbí mainstreamovější proud v black metalu.

 

Od Swartadauþuze a jeho kumpánů nečekáme album plné hitových skladeb. Čekáme vyrovnané dílo, které je nutné poslouchat od úvodního intra (Till striden…) po závěrečné outro (Efter stormen…). To ambientně album uzavře a pohladí rozbouřenou mysl. A přesně takové Bleknat bortom evig je. Celistvým dílem, které je pestré, má plno obohacujících odklonů, ale dává smysl pouze v případě, když mu dáte svůj čas. Greve patří od Fölloafv svavel, lifvets dimridå k mým oblíbeným projektům. Moc se mi líbí čelní obrázek, ze kterého jde chlad, aniž by musel být zdůrazňován. Album Bleknat bortom evig tid je plné chytrých melodií, gradované atmosféry, hypnotického rauše, a dobrého muzikantství. To se neomrzí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky