Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O existenci francouzské stoner/doomové tryzny Greyfell jsem doposud neměl tušení. Kapela existuje nějakých šest let a Horsepower je jejich už druhá nahrávka. Letem světem jsem si poslechl podprůměrný debut Vol. 1: I Got the Silver v upoceném retro stylu a jsem rád, že jsem ho neslyšel dřív než Horsepower. Sice na debut navazuje, ale je poznat pokus o vystoupení z laciného vykrádání těch zajímavějších pionýrů scény směrem k větší temnotě, možná současnější tváře, ale hlavně nesrovnatelně vyspělejším nápadům a výkonům všech zúčastněných. Stále se nejedná o vystoupení z průměru, ale i pokus o vývoj se cení.

Greyfell přistupují ke svému stoneru z temnější strany, umí žalostně naříkat i, čerte div se, blackově mlžit. Ačkoliv je Horsepower album opravdu krátké, příliš se nevzdalující délce EP, je atmosféra nahrávky masívní a skladby výpravné, že na nedostatek prostoru pozapomenete. Album poslouchám pozorně a neustále, ale mám pocit, jako bych stále klouzal po povrchu a k jádru pudla se ne a ne dostat. Ony skladby a jejich aranže jsou totiž dost rozmazané, což bude možná i záměr. Znít neuchopitelně.

Pohyb v mlhavosti nám neulehčí ani zpěvákův zajíkavý hlas. Jeho kreace by chtěly být výjimečné, zároveň chladné i emočně bohaté. Bohužel hlasový rozsah neumožňuje pěveckým linkám příliš možností a výsledkem je marný boj. Frustrace nám tedy nepřipraví jeho záměr, ale nedostatky. Jediný výstup z marnosti jsem zaregistroval až tehdy, kdy si troufl na fistulku a tím na chvilku dodal Horsepower křídla.

O hudební složce bych mohl říct to samé v bledě modrém, ale zřejmě bych byl příliš zaujatý a tím i nepřesný. Tahle složka alba nabízí více podařených míst než pěvecká. Ať už zajímavá porce psychedelie s příměsí drone, tak už ze začátku zmíněný dotek černoty. V době kdy označujeme slovem POST prakticky cokoliv, čemu nerozumíme, nebo neumíme zařadit, je troufalé ho užít a nečervenat se. Zde mi tohle označení přišlo trefné. Stylové složky využívají historii v určitém poučení se a ve vlastním uchopení žánrových postupů.

Jednotlivé skladby se od sebe neliší natolik, aby bylo možné je pitvat do detailu. Chci říct, že v každé písni nalezneme všechna překvapení, proto není nutné čekat na další song, aby nám představil dříve neslyšené. Všudypřítomný stoner se nevyznačuje přesvědčivým tahem na branku. Postrádám i přes pestrost tohoto krátkého díla hnací pohon. Každá skladba postupem času ztratí energii a rozmělní se v šeď. Příznivci zadoomaného stoneru, možná i okultního rocku, budou mít zřejmě odlišný názor než autor recenze a mohou si bodík k mému hodnocení přihodit. Já jsem nepřesvědčen. Ačkoliv z prvotního jednoduchého odmítnutí - kravina, jdeme dál! - je mé povědomí o díle normandského spolku Greyfell podstatně bohatější, než tomu bylo na počátku mého snažení. Věřím, že příští nahrávka bude zase o něco zajímavější než ta současná. Něco tam někde je...