Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gride - Hluboká temná modř (EP)

GrideHluboká temná modř (EP)

Bhut7.3.2020
Zdroj: LP
Posloucháno na: Denon DRA-625, Denon Quartz DP-23F, Grundig Box 660a
VERDIKT: Typický Gride: úsečný, atakující a vybízející k přemýšlení. Jedenáct minut svérázného grindu v příjemném balení.

Poslední dobou se zdá, že kde se ukáže Iny, zanechá za sebou dlouhý stín. Není to dané výškou, nýbrž vokální stopou zaznamenanou na nahrávky skupin, kde již jeho přítomnost není plánovaná. Minule to bylo splitko LaharČad, kdy v čase vydání gramodesky již Iny nebyl Lahar součástí. Aktuálně je situace podobná, jen jde o kapelu Gride. EP Hluboká temná modř bylo natočeno v sestavě, která je dnes kompletně jiná. Respektive v Gride zůstal akorát Čert, ale kdo kapelu tak nějak sleduje, jistě všechny ty rozpady a povstání z popela zná.

 

Minialbum Hluboká temná modř nese krásnou stopu současného lídra Gride – Čerta. Je to jasné už z obalu, kde vidíme nádhernou kresbu ďasa mořského a medúzy, přičemž si znalec dá do souvislosti Čertovu zálibu v této živočišné čeledi. Vedle krásné malby stojí za zmínku celková edice, která má jistou zajímavost v tom, že druhá strana LP pošetky má kruhový výřez, skrze který je dobře vidět velké logo Gride, jež je otisknuté na jednu stranu 12“ vinylu. Ten má krásnou modrou barvu a při položení na talíř gramofonu přímo září. Na vloženém listě pak najdeme texty, fotku kapely, kontakty a takové ty věci, co se tak obecně uvádějí. Po této stránce velice pěkné a příjemné provedení.

 

 

Na pořadu zůstává samotná hudba, která nese všechny stěžejní prvky tvorby téhle kapely z jihu Čech. Jde o velmi útočný grind, který je navíc rozsekáván skoro až matematickou složitostí všelijakých stop-startů a barevností bicí soupravy. V jednu chvíli to bubny ženou kupředu jak v závodě na krátkou vzdálenost, jinde se zas klopýtavě potácejí, ale neztrácejí balanc a přehled o směru. Nejinak tomu je i se strunnou sekcí, kde je ekvilibristika skoro až překvapivě složitá a náročná, oproti v uvozovkách jednoduchosti žánru. Ono se to na té krátké ploše jedenácti minut možná ani nezdá, ale děje se toho tam vážně mnoho. Typicky štěkavé fráze poukazující na lidské nemilé vlastnosti jsou už dlouholetým ukazatelem tvorby kapely. Třeba skladba Nikdo za nic nemůže je krásná reflexe lidského alibismu, který má v sobě do jisté míry snad každý. Někdo samozřejmě mnohem více a mnohem chladněji a sebepřesvědčivěji jej dokáže předvádět. Ale nechme řečí netýkajících se přímo hudby, ačkoliv vězte, že energie, kterou vám Gride zprostředkovaně vlijí do žil, zkrátka nezůstane bez odezvy. Je to chytře postavené poselství grindové scény a typická ukázka toho, co grind znamená - jestli si myslíte, že je to jen rozhazování toaleťáku a máchání štětkama od hajzlu nad hlavou, tak je mi to líto (vážně má někdo takovou představu o grindu).

 

Hluboká temná modř je krásná záležitost do sbírky a svým způsobem vyniká v dané rovině. Respektive je to ta položka, na kterou si upomenete, když budete v polici hledat cosi netradičně a zajímavě zpracovaného. Alespoň já to tak mám. Hudebně se pánové příliš nevzdálili od výrazu, který kdysi představili na řadovce Záškuby chaosu, kterou už onehdá nejeden posluchač nesnesl s větším nadšením. Tenhle trhavý grind zkrátka má svoje vlastní pole působnosti, a proto si jej nepustíte jen tak na zdař bůh, když potřebujete jen nějakou svižnou vzpruhu. Snad mi rozumíte. V každém případě přeju příjemnou čtvrthodinku originálního grindu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky