Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hadea - Fabric Of Intention

HadeaFabric Of Intention

Ruadek2.3.2014
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Lehce nadprůměrná jízda pro fanoušky Mastodon, s ozvěnou Gojira a starších věcí z plodných devadesátek.

V době, kdy bylo už dávno zahráno vše a řečeno ještě více, se už jen těžko hledá něco originálního. Něco co tu ještě nebylo totiž už nejspíše nikdy nepřijde. To patří vyloženě experimentálním spolkům, které věnují veškerý svůj um novým cestám. Hadea není výjimkou, a to ačkoli sami sebe profilují jako „progressive“, přitom vlastně vycházejí z 90´ groove metalu, thrashe a určitých aspektů Mastodon a dalších. Hadea umí připomenout poslední velmi svěží počin Gojira, hypnotické rytmy Tool a občasné zasekávání kytar zase coreové party. K těm mají Hadea ostatně blízko, protože ještě jako Gollum hráli deathcore.

 

Tak, to bychom měli stručně, o koho jde a teď se podívejme na desku, nad kterou se tentokrát hodlám pozastavit.

 

Fabric Of Intention mě od první chvíle bavila. Její groove, určitý živelný feeling a množství nápadů dělají desku živou a příjemně poslouchatelnou. Co skladba, to navíc trochu jiná nálada a poměrně zajímavé množství melodických vyhrávek. Shawn Corbett je výborný zpěvák, který s přehledem střídá náročné polohy hlasu a dokáže táhnout skladby se sebejistým přehledem. Jeho výrazivo se pohybuje od vyřvaných výšek do příjemně zabarveného zpěvu, rád si občasně vychutná nějaký ten efekt (podobně jako Joe Duplantier ze zmiňovaných Gojira). Rytmiku chválím za hutný podkres, kdy často se měnící hudba Hadea neztrácí průraznost a vespod to prostě „šlape“ jak má. Frank Stroehmer je tím, na kterém to víceméně dost stojí i padá a musím uznat, že veškerá originalita stojí především na jeho formě vyhrávek. Celek působí příjemně, ačkoli to není nic za hranicemi toho či onoho stylu.

 

 

Deska je příjemnou kombinací více poloh, ta živost a množství změn, to dokáže chytit a nepustit. Je lehce nadprůměrná s přihlédnutím ke konkurenci, víceméně každá skladba má své místo, žádná mě vyloženě nenudila a vatou jsem se nedusil – desku jsem bez problémů přehrával kompletně i čtyřikrát po sobě v ten samý den a stále jsem dokázal nacházet nové věci. Na druhou stranu nebudu tvrdit to, co jsem se dočetl jinde – že jde o revoluční spojení death metalu, thrashe s psychedelií a trochou sludge. Tolik jsem toho na desce skutečně nenašel, natož jakýmkoli způsobem revolučního. Kapela ale sama uvedla, že se snažila do deseti skladeb namačkat co nejvíce žánrů, což shrnuji jako zajímavou směsku co posluchače příjemně zabaví.

 

Název kapely Hadea odkazuje na Hadean, což bylo první geologické období Země, tedy cca před 4,5 milionem let. Samotný Hadean ale pochází z Řeckého Hades, což byl bůh podsvětí, v oné formující se „pekelné“ době ohně a horniny naší planety.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky